S I H A S A P A - malá Sihasapa

   — 18. prosince bylo docela nezvykle teplo, teploty se pohybovaly kolem 15 °C. Schůzka byla »Vánoční«, a my byli celou dobu v klubovně.
   Začali jsme krátkou doplňovačkou, kdy bylo třeba doplnit do tabulky správné slova. Vše se týkalo vánočních zvyků. Nápovědy, obrázkové i slovní, byly na stole a na stěnách klubovny. Po hře jsme si některé zvyky vyzkoušeli, ochutnali cukroví a rozlili si náš tradiční vánoční punč.
   Potom jsme si pustili na stařičkém projektoru pohádku „O 12 měsíčcích“. Milach četl a Olča měnila obrázky. Následovala příprava na další tradiční část vánočních schůzek, proto jsme si připravovali svíčičky do skořápek. Mezitím jsme chvíli zpívali, hlavně tedy vánoční koledy.
   Pouštění lodiček je jeden ze zvyků, který mám nejraději. Tma, světýlka, a kdo se ke komu připojí, a komu bude lodička svítit nejdéle. Čas plynul a nám už zůstával čas na část poslední, losování dárečků. Jak už to bývá, někdo byl spokojenější, někdo méně.
   Na závěr jsme si rozdali »poslední letošní číslo« oddílového časopisu. Připomněli si sobotní »Vánoční orientační závody«. Popřáli si pěkné svátky, Danka s Veverkou sehrály KOSMOTEST — a zvítězila Veverka.

   — 11. prosince bylo docela chladno, jasná obloha a teploty kolem nuly. Schůzku jsme strávili celou v klubovně.
   Tentokrát jsme se sešli v komorním počtu. Začali jsme prvním vázáním regatové šestky v letošním oddílovém roku. Vylepšení časů bylo u většiny významné…
   Pak jsme, v rámci Wichkitatu, hráli postřehovou hru s chytáním klíče. Pány klíče byli na střídačku Milach a Oko. Mladá krev, viditelně bez zábran, ukázala, „zač je toho loket“… :-)
   Protože příště už bude »vánoční schůzka«, věnovali jsme se ve zbývajícím čase tvorbě ozdob na stromeček a vyzdobením stromečku. Jak se nám dařilo si můžete prohléhnout »v galerii«.
   Na závěr jsme si rozdali »pozvánku« na poslední letošní akce a »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 4. prosince bylo těsně nad nulou, s ohledem na ‚výročí‘ jsme strávili schůzku v klubovně.
   Začali jsme malou přestavbou, abychom si vytvořili větší prostor. Při našem putování jsme se dostali k bystřině a museli ji překonat po kamenech. Proud řeky byl prudký a tak nad hladinu vyskakovaly kameny. Ty nás však nesměly zasáhnout. Přešli všichni
   Potom jsme hráli „Zatáhni první“. Hráli jsme po dvojicích. Přeběhnutí od židle k židli a jako první přetáhnout provaz na svou stranu.
   Potom jsme si poprvé zazpívali píseň k dlouhodobé hře »Proklatej vůz«. „Čtyři bytelný kola…“ možná znáte. V průběhu odcházeli jednotlivci k ohništi přinést si „lízátko“.
   S lízátkem v ruce, a po předvedení krátkého kulturního výstupu si mohl každý z koše vytáhnout Mikulášův balíček.
   Na konci jsme si rozdali ocenění za výpravu, oddílovou kartičku a kartičky »Výzvy«, rozdali si výtisky posledního Siháčku, nakoupili materiál pro cestu na Wichkitat, a to už byl čas, abychom se vypravili k domovům…

— 30. listopadu proběhla oddílová výprava »Podzimní výšlap«. Sešla se nás jenom hrstka, inu jen ti nejodolnější :-). Užili jsme si pěkný den na horách s trochou vloček, mraky i sluncem. Nakonec jsme prošli prostřední trasu a našli dvanáct schránek.
Z Vyšní Lhoty jsme se vydali kolem Tábora, studánky na chatu na Malé Prašivé (tam jsme pozdravili medvěda) a pak po hřebeni přes Prašivou, Čupel, Kotař, chatu na Kotaři (kde jsme si dali polévku), a Lipí (to byl náš poslední dnešní vrchol). Potom jsme sešli po modré na Morávku. Protože jsme nestihli první „cestovní okno“, prošli jsme kolečko kolem lípy. No a pak šťastnou shodou okolností docestovali o půl páté do Ostravy – »podzimní výšlap«.

   — 20. listopadu byly teploty okolo 12 °C, schůzku jsme i tak strávili v klubovně.
   Začali jsme kontrolou oddílových krabiček. Následovala společenská pětiminutovka, pověděli jsme si, že je důležité dodržovat dohodnutá pravidla a tak se vyhýbat případným konfliktům.
   Následovalo „ovládání vozů“. Rozděleni na dvojice – vozataj a kůň – jsme postupně projížděli vyznačenou trasu. V druhé části se role vyměnily.
   Pokračovali jsme ve »čtverkách«. Dnes byly na programu »4« zkracovačkové a dračákové. Výkony postupně plnily tabulky, ale i dnes, i přes počáteční domluvu, někteří sabotovali.
   Výsledky čtverek v podání všech ostatních si můžete prohlédnout v dlouhodobé tabulce, i tentokrát přišly změny.
   Poslední část schůzky jsme si zahráli »čarodějnici«, nenápedně se přiblížit a strnout šátek ze sukýnky. Před rozchodem přišel čas na nakupování materiálů pro cestu na Wichikat a rozdali jsme si návratku na »oddílovou výpravu«.

   — 13. listopadu pršelo, schůzku jsme tak strávili v klubovně.
   Nejříve jsme se pustili do nakupování. Abychom mohli vyrazit na cestu, potřebuje každá rodina základní vybavení. Hm, někteří tuto skutečnost poměkud podcenili, no, uvidíme příště…
   Už během nakupování jsme plnili další úkol pro dlouhodobou hru – zvládání zapálení sirky a udržení ji ve stavu, abychom zapalíli další a další svíčky.
   Konec roku věnujeme jedné z oddílových dovedností nazývané »čtverky«. Souvisí s vázáním uzlů. Uvázat jeden z šesti základních uzlů čtyřikrát po sobě. Cílem je dostat se co nejvýše v dlouhodobém pořadí. Tentokrát jsme vázali čtverky lodní a ambulantní. Viki ukázala, že má přirozený talent a tak ji z nováčků šlo vázání nejlépe.
(zato Ríša dosáhl další úrovně boje v disciplíně, co mě nebaví to nedělám a znepříjemňuju ostatním… – a proč? Protože můžu, nóóóó…)
   Výsledky čtverek v podání všech ostatních si můžete prohlédnout v dlouhodobé tabulce, i letos přišly změny.
   Poslední půlhodinu jsme si zahráli »lodního démona…«, a před rozchodem si dorozdali šušně za říjen a »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 6. listopadu bylo jasno, teploty kolem deseti stupňů. Začali jsme venku, ale stmívání nás brzy zahnalo do klubovny.
   Nejprve jsme plnili úkol pro dlouhodobou hru, tentokrát to byl úkol ve dvojicích – řezání dřeva. Každá dvojice odřízla jeden špalík ze silnější větve. Protože se dvojce tvořily libovolně, budeme přepočítávat. Dobré je, že si žádný z řezajících nezpůsobil zranění.
   Přesunuli jsme se do klubovny, kde jsme si rozmístili stoly přes celý prostor. Důvod byl daný tím, rozděleni na skupinky jsme si ověřili šikovnost rukou. Deset sirek vedle prázdné krabičky – cílem bylo. „v co nejkratším čase, pomocí jedné ruky naskládat sirky do krabičky podle zadání“. K mému překvapení i nejmladší zvládli úkol v obstojném čase.
   Následovala změna prostorového uspořádání, ve společném oválu si většina připomněla dovednost uzlování, a nováčci zavázali svůj první uzel – Lodní smyčku. Potom jsme si stále v oválu zahráli »karetní šoupačku«.
   Čas neúprosně běžel, my se tak pustili se prvního utrácení dolarů. Ne jen tak ledabyle, nakupovali jsme potřeby na cestu, kterou máme před sebou. Vyhlásili jsme (září poněkud opožděně) vítěze měsíčního bodování. Za září gratulujeme Ondrovi, v říjnu byla nejlepší Tete, ti kteří neprchli na autobus, dostali i šušně za říjen.
   Říjen byl měsíc speciální, kalendář nám dopřál o schůzku více než obvykle, byly dvě víkendovky, a tak poprvé v historii oddílu získalo 50 a více bodů pět členů – moc pěkné…

   — 30. října bylo zataženo a poprvé opravdu chladno - teploty pod deset stupňů. Začali jsme však venku.
   Nejprve nás čekal úkol s listy. Vědět jaké podzimní plody rostou na kterých stromech a poznat jejich výrazné listy to by měl znát každý. Stále venku jsme ještě – v rámci dlouhodobé hry (a za dolary) – probíhali krátký okruh a snažili se být co nejrychlejší. Pak jsme se přesunuli do klubovny.
   V klubovně už bylo teplo (Veverka po příchodu zatopila). Sesedli jsme se do kroužku a uprostřed se objevil obrázek s listy. Každý postupně dostával ukazovátko a ten který poznal, ukázal. Docela nám to šlo.
   Stále v kruhu jsme si zahráli »příběh«. To se postupně vymýšlí příběh, každý přidává jedno slovo, a musí zopakovat všechno od začátku. Potom jsme se usadili kolem stolů, rozdali si dolary, které jsme získali za minulé schůzky (příště už budeme nakupovat materiál před cestou). Jako poslední jsme si na chvíli zahráli hříčku „… jedna dvě zombie jde“.
   Čas se naplnil, rozdali jsme si »nové číslo« oddílového časopisu, a pak se, chladným večerem, vydali k domovům.

   — 23. října bylo pod mrakem, nepršelo, ale bylo pošmourno. Schůzku jsme i přesto začali venku.
   Nejprve nás čekalo plnění dalšího úkolu dlouhodobé hry. Stále ‚pracujeme‘, abychom získali peníze na vybavení. Dnes jsme zvedali břemena.
   Potom jsme si vyšli na krátkou vycházku. Nešli jsme daleko, obešli jsme kostel a vrátili se kolem školy, každý si přinesl několik listů, které jsme si během cesty nasbírali.
   V klubovně jsme se pustili do úkolu náročného, ale splnitelného – udělat kouřový otisk listu. Nejsložitější bylo očernit papír tak, aby se dal otisk provést. To ostatní už byla třešinka na dortu.
   Nejlepší výsledky přinášelo namazání papíru sádlem (jenom lehce) a okamžité očazování nad plamenem svíčky. Pokud se dlouho čekalo, papír se promastil a o to snadněji začal hořet. Ne každému se podařilo dosáhnout ideálního výsledku, ale i tak jsme získali řadu pěkných otisků.
   Čas neúprosně běžel a my museli začít uklízet a balit. Výsledky práce si můžete prohlédnout v galerii, a po zpracování obrázků »na síť« si je vezmete domů. Tentokrát jsme jen spěchali mlžným večerem k domovům. A někteří spěchali tak, že zapomněli…

   — 16. října bylo pod mrakem, ale nepršelo, schůzku jsme tak začali venku. Na začátku jsme se pokochali novým nátěrem buňky.
   Dnešní schůzku jsme se podruhé věnovali naši nové dlouhodobé hře. Abychom mohli ve svých vozech putovat k pláním, potřebujeme si pořídit nějaké vybavení a k tomu jsou potřeba dolary, a ty si musíme vydělat. V říčním přístavu jsme se proplétali, a přenášeli křehké zboží…
   Ještě stále venku jsme hráli Obři, Čarodějnice, Trpaslíci. Rozdělili jsme se na dva týmy a ty bojovaly proti sobě. Domluva na roli - předvedení - úprk. Pravda někteří měli jistý problém vžít se do role, a tak místo aby honili, utíkali, ale ke konci už to všem docela šlo.
   Ochladilo se, a my se přesunuli do klubovny. Nejprve jsme ještě sehráli další souboj mezi týmy. Ze dvou »okapů« postavit trasu a následně poslat tenisák, aby dojel k cíli první. No a pak jsme ještě zkoušeli „točit myšokuličky“ – odstředivá síla je velký kouzelník.
   Na konci jsme si doplnili krabičky, rozdali oddílové kartičky za »72 hodin«, ti co minule nebyli si vymalovali vozy, zvážili a změřili se.
   Před rozchodem jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu, a pak se vydali k domovům.

— 12. října proběhlo letošních »72 hodin« .

   — 9. října opět pršelo, a tak jsme celou schůzku strávili v klubovně.
   Dnešním dnem začíná naše nová dlouhodobá hra »Wichkitat« – cesta k pláním. Každý člen bude reprezentovat rodinu osadníků, kteří směřují v krytých vozech na nová území. Začali jsme tím, že si každý vybarvil svůj vůz s plachtou. Zvážili jsme se, změřili jsme se, a udělali fotografii před tím, než vyrazíme na cestu. Pro hru vznikly »medailonky« s portréty.
   Poté jsme splnili první úkol, pro naši dlouhodobou hru – skok sounož. Zaznamenali jsme tak první výkony, které může každý v průběhu hry zlepšovat.
   Dále jsme si zahráli „útěk po kamenech“. Cílem je nešlápnout do bažiny a vydržet ve hře co nejdéle. Potom jsme si vysvětlili podstatu elektrického vedení – spojení musí stále pracovat. Některým nováčkům chvíli trvalo naučit se – dostal's signál, pošli signál. Nakonec už chodily impulsy vcelku uspokojivou rychlostí.
   Na závěr jsme si rozdali oddílové kartičky za účast na Starobělské pažbě, připomněli víkendovou brigádu a stále v dešti se vydali k domovům.

— 5. října proběhl 17. ročník naší střelecké soutěže ve střelbě ze vzduchových zbraní – »Starobělská Pažba« .

   — 2. října pršelo, zpočátku pouze mrholilo, ale na konci schůzky už pršelo hustě. Celou schůzku jsme tak strávili v klubovně.
   Rozdělili jsme se na tři týmy a nejprve si zahráli číselnou řadu. S přelézáním a podlézáním jsme se dostali k tácu s crossboulovými míčky a pod nimi hledali to správné číslo. Cílem bylo štafetovým způsobem nasbírat čísla od jedné do čtrnácti.
   Jako druhé jsme hráli Symplegády, to jsou ty srážející se skály, co jimi museli projet argonauti. Nenápadně projít mezi ‚slepou‘ dvojicí, tak aby nás nezaslechla, a ‚nespustila‘.
   Jako poslední jsme hráli lodního démona. Pohybovat se po palubě tak, aby nás slepý démon nedostihnul. Kolem řady stolů s dlaní jedné ruky na horní desce.
   Na závěr jsme si udělali pořádek v oddílových krabičkách. Doplnili součásti, a novým členům zapůjčili. Připomněli jsme si akce nejbližšího víkendu, a předali si »pozvánku na 72 hodin«. Rozdali jsme si »šušně« za bodování v září (ano vyhlásit vítěze jsme nějak pozapomněli, takže - Ondřeji příště…). Rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu. No a potom postupně vyráželi do deště k domovům.

   — 25. září bylo zataženo, teploty kolem dvaceti stupňů. Schůzku jsme strávili téměř celou venku.
   Netradičně na začátku jsme si rozdali plán akcí na druhou část roku, a »pozvánku na akce« prvního víkendu v říjnu.
   Ještě v klubovně si každý nafouknul dva balónky a potom jsme se přesunuli ven. Stříleli jsme tentokrát vleže, a výsledky byly dobré. Kdo nestřílel, tak foukačkou trefoval balónky.
   Jako další jsme si zazávodili na deskách. Seřadili jsme se podle věku a vytvořili dvojice – nejstarší s nejmladším, až do středu ;-). Každý si vzal desku a pak se každá dvojice snažila co nejrychleji překonat trasu tak, aby vždy stáli jen na deskách.
   Poslední, ještě venku, jsme hráli hutututu. A to už se přiblížil konec, uklidili jsme, rozloučili se a hurá k domovům…

— 21. září proběhl další ročník tradičního sportovního závodu STO, tentokrát v Ostravě. Průběh závodu našich hlídek najdete v záznamu GPS.

   — 18. září bylo pod mrakem, teploty něco pod dvacet stupňů, i tak jsme schůzku strávili téměř celou venku
   Nejdříve jsme přivítali naší (možná novou) kamarádku Danku. Trénink střelby pokračuje, tentokrát jsme stříleli v kleče. Ti, kteří nestříleli ze vzduchovky, prověřovali s foukačkou svůj rychlý „fouk“ a pevnou ruku.
   V dalších chvílích jsme si, s myšlenkou na víkendové STO, připomínali některé znalosti a dovednosti. Správně přiřazovali, části vzduchovky, poznávali listy stromů a vázali uzly.
   Potom jsme překonávali bažinu po nahazovaných čtvercích, to jsme byli rozděleni na tři týmy. Počet čtverců se postupně snižoval, a tak to bylo stále složitější. Nakonec jsme si krátce zahráli vracečku a pak se přesunuli na závěr do klubovny.
   Rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu. Připomněli sobotní STO a rozdali návratku na podzimní sraz.

   — 11. září bylo slunečno a teplo. Scházeli jsme se postupně, ale nakonec nás bylo třináct.
   Přivítali jsme naší (možná novou) kamarádku Viki. Nejdříve jsme stříleli z pistole a foukačky, potom jsme se pustili do připomínky obdivované, i proklínané hry lacrosse. Nejprve jsme si zkoušeli přihrávky a potom sehráli dva krátké zápasy.
   Ještě stále venku jsme si nakonec zahráli ještě vracečku. Potom jsme poklidili a na závěr se přesunuli do klubovny, kde jsme vyhlásili nejlepší za minulé pololetí…

Na závěr jsme ještě předali, těm, kteří minule chyběli, Siháčky a pozvánky na první poprázdninové akce.
No a to už se čas naplnil a my se pomalu rozešli k domovům.

   — 4. září byla první poprázdninová schůzka, a bylo příjemné slunečné počasí. Schůzku jsme zahájili pokřikem a většinou ji strávili venku, jen na závěr, po příjezdu »sekáčů«, jsme se přesunuli do klubovny.
   Znamením září je příprava na naši střeleckou soutěž jménem Starobělská pažba. A tak jsme začali střelbou. Rozděleni do dvojic jsme hráli střelecké souboje. To si protivníci vzájemně sestřelují špalíky. Ríša netrefoval, a tak sabotoval. Jinak tradičně dobří střelci nezklamali.
   V další části jsme, na zatím omezeně posekané zahradě, hráli vracečku. Balón byl příjemně měkce nafoukaný a tak se i dobře chytal.
   Potom už přijel traktůrek, a my se přesunuli do klubovny :-). Nejprve jsme si připomněli závěr poslední dlouhodobé hry, řekli si o akcích, které nás v září čekají a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu.
   Na závěr jsme si před rozběhnutím se k domovům ještě zahráli několik kol hry s mincí.

   — 19. června bylo horko, ale ne nesnesitelné. Úvod schůzky jsme strávili venku, a na předávání cen jsme se přesunuli do klubovny.
   Začali jsme poslední disciplínou oddílové střelecké ligy, střelbou z plynových pušek. Výsledky potvrdili dovednosti jednotlivých střelců.
   Ještě velku jsme se pustili do krátkého závodu se slalomem a vytahováním špalku. A nakonec jsme si zahráli sérii házecích her s duší z volejbalového balónu.
   Pak už jsme se přesunuli do zatemnělé klubovny a promítli si sérii fotek ze schůzek od začátku roku. Některé byly opravdu zdařilé :-)
   No a na závěr přišlo vyhodnocování. Vyhlásili jsme nejlepší v naši letošní střelecké lize – mezi mladšími Tete a mezi staršími Oko. Potom přišlo na řadu vyhlášení konečného pořadí dlouhodobé hry a předání cen podle výsledků.
   Na závěr jsme vyhlásili vítěze oddílového bodování za červen – gratulujeme Tete. Rozdali jsme si přílohu k »poslednímu číslu« oddílového časopisu, oddílovou kartičku k výpravě a pamětní list na dlouhodobou hru.

— 14.- 15. černa proběhla oddílová výprava »cesta – … a zase zpět«.

   — 12. června pokračovala vlna vysokých teplot. Celou schůzku jsme strávili venku.
   Paťa přečetla kousek příběhu, který popisovat cestu od Osamělé hory, psalo se překonání Mlžných hor, které cestovatelé tentokrát překonávali neoslepeni. Před námi byla opět cesta přes hory.
   Běhali jsme, překonávali žebříky a prolézali tunelem. Důležitá byla samozřejmě rychlost.
   Potom jsme pokračovali v dalších dvou disiplínách naši střelecké ligy – střelbě ve stoje a střelbě na špalíky. Střelbu jsme zakončili střeleckými souboji, kdy trefujete špalíky soupeře.
   Jako poslední jsme si zahráli polévačku. Nejsušší byl Ondřej, a nejmokřejší Tete :-D
   Závěrem jsme vyplatili šušně za květem a předali ocenění nejlepšímu – gratulujeme Ondrovi.
   Rozdali jsme si »nové číslo« oddílového časopisu a lístek s informacemi k víkendové výpravě.

   — 5. června bylo teplo, později se zatáhlo, ozýval se i hromy, ale pršet nezačalo. Byli jsme téměř celou schůzku venku.
   Tentokrát četla Veverka, dozvěděli jsme se, že na naše hrdiny čekala příprava na cestu zpět. Tentokrát na jednotlivce jsme „balili“ – karimatku a spacák. Pevná a jistá ruka, to byly nejlepší záruky pro dobrý čas.
   V letošní střelecké lize jsme měli na dnešek připraveny dvě disciplíny. Nejprve jsme stříleli puškou v kleku, tady byly výsledky vcelku uspokojivé. Ti kteří nestříleli zapisovali do obrázku vzduchovky podle názvu jejich částí písmenka. Výsledek pak vytvořil dvě slova – „přesná střelba“.
   Následně jsme se pustili ještě do střelby z pistole. Tady to bylo s výsledky horší. Ten kdo nestříleli si v kruhu a následně přes bránu házel ringo kroužkem.
   Potom jsme před střelnicí vyznačili herní čtverec, a v něm pak, po jednotlivcích, vybíjeli v čase 2 minuty co nejvíce soupeřů. Hráli jsme zvětšeným tenisákem a jeho nejistý let nejlépe sedl Maťovi.
   Nakonec jsme se přesunuli do klubovny, rozdali si pozvánku na závěrečnou »oddílovou výpravu« k dlouhodobé hře. Na vyhlášení vítěze květnového bodování jsme nějak zapomněli, takže příště…

   — 29. května bylo pod mrakem, ale teplo a hlavně bez deště. Téměř celou schůzku jsme strávili venku.
   Z příběhu jsme se dověděli, jak skončila bitva pod Osamělou horou. Nás dnes čekala obnova města.
   Rozděleni na dvojice jsme dostali stavební materiál, kostky a kvádry, a podle plánu začali stavět. Hráli jsme o čas, protože nás čeká cesta zpět.
   Protože konečně nepršelo, začali jsme s letošní oddílovou střeleckou ligou. Stříleli jsme vleže a i když nebyly výsledky nijak oslnivé, docela to šlo.
   Už během střelby jsme skákali přes laťku. Nejlepší byli, což nijak nepřekvapilo Veverka a Ondřej. Na závěr jsme se přesunuli do klubovny a řekli ji několik slov k mapám – co v nich najdeme a jak je použít.
   Před koncem jsme si rozdali»nové číslo« oddílového časopisu a lístek s informacemi k víkendovému srazu.

— 25. května proběhl první ročník soutěže ve střelbě z plynových pušek TAU 200.

   — 22. května už druhý den pokračovaly deště. Nezbylo nám, než strávit celou schůzku v klubovně.
   Z příběhu četla tentokrát Kája. Slyšeli jsme tak o tom, jak se bitva nevyvíjela vůbec dobře, ale potom došlo k objevení nečekané pomoci. Zásah obrovských orlů znamenal zásadní zvrat v průběhu bitvy. Jednotlivě jsme „přilétali“ a střemhlav útočili (vystoupali na nízký žebřík a seskočili na nafukovací balónek tak, aby prasknul). Je s podivem, jak nedokázali někteří rozšlápnout balónek. Závěrem boje jsme trefovali zbylé balónky tenkou šipkou z foukačky.
   V další části schůzky jsme se pustili do sady trefovacích soutěží. Začali jsme historickou hračkou se jménem ‚Disc-o-shooter‘. Plastová pistole vystřelující malé disky. Trefovali jsme sloupek z plechovky a sedmi kostek. Někteří prokázali jasný talent a trefovali skvěle.
   Potom přišla na řadu foukačka. Zprvu jsme pomocí ‚srážecích‘ šipek trefovali plechovko-kostkový cíl. Jako poslední jsme stříleli pomocí tenkých šipek do terče. Největším překvapením se stala Paťa, protože její výsledky byly srovnatelné s nejstaršími.
   Schůzku jsme zakončili karetní šoupačkou. Ano, ano je to hra náhody a štěstí. Nejen, že musíte mít přiřazený správný karetní symbol, ale musí být ve správnou chvíli tažena ta správná karta.
   Před koncem jsme si ještě ukázali, jak při střelbě z pušky, při míření správně využít jako podporu trojnožku, tak, abychom správně trefovali.

   — 15. května pokračovalo chladné a deštivé počasí, které začalo už v neděli. Schůzku jsme tak strávili v klubovně.
   Veverka četla z příběhu o tom, že Bilbo se bitvy účastnil v podstatě jako pozorovatel, s nasazeným prstenem byl neviditelný, ale určitě nikoli nezranitelný. Takto probíhala obrana před vrrky. Nenápadně jsme se přibližovali k bojujícím a získávali pomůcky, které použijeme při další cestě.
   Po rozloupnutí „puků“ jsme objevili slovo BUZOLA. Připomněli jsme si základní pravidla, která jsou pro použití této pomůcky zásadní. A předvedli, že bychom ji dovedli použít.
   V další části jsme se seznámili s pradávnou hrou zvanou čára. Hrávala se od nepaměti, a pravidla se upravovala podle dobových zvyklostí. (ano i na »céčka« jsme si vzpomněli). My hráli s korunami, kdy se dá hrát několika způsoby.
   Potom jsme si změřili výšku a pustili s do další hry, která by se dala nazvat závod na čtvercích. Čtverce z linolea byly jediným místem kterých se mohly naše nohy dotýkat při přesunu ze startu do cíle. Ano, měřil se čas. Nakonec se ukázalo, že výška při tomto způsobu přesunu nehraje až tak podstatnou roli.
   Na závěr jsme si rozdali pozvánku na »Memoriál«, šušně za dubnové bodování a také »nové číslo« oddílového časopisu. Nakonec jsme předali i ocenění za oddílovou výpravu, a předali cenu za vítězství v dubnovém bodování – gratulujeme Veverce.

— 8. května jsme se, v komorním počtu sešli v klubovně a zahráli si několik her Osadníků z Katanu.

— 4. května proběhla oddílová výprava »Malé lesní keškování«. Mnozí se možná nechali zastrašit včerejším deštěm a tak si s námi neužili pěkný slunečný den na horách. Nakonec jsme našli sedm schránek.
Ze Starých Hamrů jsme se vydali na Gruň. Prošli se po hřebeni až za Kozlenu. Vrálili se a pokračovali kolem Poledňavy až k rozcestí u Řečice. Tam se podívali na »Střapatou jedli« a pak kolem Šance do Ostravice – »Malé lesní keškování«.

   — 24. dubna bylo opět slunečno a teplo. Téměř celou schůzku jsme strávili venku.
   Na začátku četla Veverka z příběhu. Se sktřety se objevila i tělesná stráž Bolgova, a tak nezbylo, než se popasovat i s nim. Čekala nás tedy obrana před skřety. Bránili jsme se se štíty a bojovým prostředkem byly tentokrát hadrové koule. (ty mají pěkné grády, ale nezpůsobují zranění vyžadující ošetření ;-)).
   Ještě zmínka mezi řádky. V čase zahájení schůzky jsme bylo dva na dva. Oko, Milach versus Tete, Veverka. V průběhu bitvy se objevili Olča s Matoušem a pak Kája a nakonec Maťo a Ondřej.
   Hráli jsme na několik kol, kdy se měnily role jednotlivých bojovníků. Nejoblíbenější byla ta, který symbolizovala ZLO. Nesmrtelná postava, která pouze škodila, ale nemohlo ji být ublíženo…
   Souboje venku jsme zakončili trefováním kbelíků koulemi. Bitva totiž byla docela náročná.
   Přesunuli jsme se do klubovny. Tady už byly připravené vrbové proutky. „Výroba píšťalek je tak snadná,“ jen získat trochu cviku. No, ale zpátky na zem stáhnout nepoškozenou kůru se podařilo sice většině, ale – nemačkat ji tak, aby nepraskla, to už byl celkem oříšek, a tak jediná píšťalka, která pískala, byla od Veverky (a přitom právě ona vysoké tóny tak nerada…)
   Závěr se blížil mílovými kroky a tak jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu. Trochu jsme pouklízeli a vydali se k domovům.

   — 17. dubna bylo slunečno, a taky docela teplo. Schůzku jsme strávili venku i v klubovně.
   Na začátku z příběhu četl Ondra o objevení Gandalfa, ten varoval znesvářené národy, že se blíží nájezd skřetů. Jako boj se skřety jsme sehráli čtyři kola hry „jugger“.
   Zpočátku nebylo nadšení moc velké, ale na konci byli všichni docela spokojení. Olča byla bubeníkem, který je pro hru dost důležitý, ale moc ji to nešlo.
   Přesunuli jsme se do klubovny a pustili se do tvorby velikonoční ozdoby – zajíčka z vyfouknutého vajíčka.
   Na to, kolik jsme měli času, bylo s podivem, jak urputně se brání všichni, aby převedli dovednost typu – ustřihni, stoč, přilep… – inu nové doba.
   Nakonec měli všichni před závěrem zajíčka hotového. Jak se jim to povedlo, můžete posoudit na přehledu na závěrečných obrázcích.

   — 10. dubna bylo pod mrakem, ale docela teplo. Schůzku jsme téměř celou strávili venku.
   Na začátku četla Kája z příběhu, psalo se o vyjednávání s trpaslíky – jeskyně je obležena, ale trpaslíci jsou neoblomní. Přesunuli jsme se ven a tam jsme stříleli z luků přes celou zahradu do kruhu z lana. Kdo zvládl techniku výstřelu, ten dostřelil. Ale byly to jen jednotlivé šípy, které v kruhu skutečně skončily.
   Potom jsme si trochu zaběhali. Studny, to jsou místa, kam se hází poklady. Rozděleni na dvojice jsme běhali mezi studnami a snažili se, aby bylo našich pokladů ve všech studnách stejně. V kruhu z lana byl kbelík a poklady musely skončit v něm :-).
   Nakonec jsme si venku zahráli čarodějnice. Každý se v hlavní úloze střídal a ostatní se postupně slepé, ale nikoli hluché, čarodějnici snažili servat kousek sukýnky.
   Na závěr v klubovně jsme si pověděli pár slov ke Gingu a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu. A pomalu se balili, abychom šli domů…

— 5. - 6. dubna proběhl letošní ročník
Po stopách tajemství Uctívačů ginga.
Z našeho oddílu bylo 11 hráčů a 7 organizátorů.

   — 3. dubna bylo slunečno a teplo, poprvé jsme netopili. Opět jsme téměř celou schůzku strávili venku.
   Ještě v klubovně jsme si přečetli o ukradení Arcikamu. Během celé schůzky byl na viditelném místě umístěn Jangin. Úkolem všech bylo ho nenápadně „stopit“. Těm nejlepším se to opravdu povedlo.
   Venku jsme následně začali, rozděleni na dva týmy, bojem vlků s ovcemi. Jen občas se však povedl skvělý výpad. Obvykle se ovečky bez potíží rozprchly.
   Stále ještě venku jsme si pak zahráli na včeličky létající po celé louce a sbírající pyl. Někteří byly na konci „sezóny“ úplně odpadlí.
   Ke konci jsme se přesunuli do klubovny. Vyluštili čtvrtou sérii zpráv před Gingem. Rozdali si lístek s informacemi k víkendu, vyhlásili vítězku březnového bodování – gratulujeme Veverce, a rozdali šušně za březen.

   — 27. března bylo slunečno. Po zapadnutí slunce, ale chladno. Větší část schůzky jsme strávili venku.
   Začali jsme v klubovně další částí příběhu našich hrdinů. Drak Šmak se rozhodl, že se pomstí těm, kteří trpaslíkům s Bilbem pomohli, a zaútočil na Jezerní město. Takže jsme svedli obranu města a boj s drakem. Každá bitva, zvláště se silným nepřítelem, to je takový »chaos«, důležité je však nevzdávat se. Potom jsme stříleli z luku a snažili se trefit terč co nejlépe.
   Po uklizení rozsáhlých staveb, které vznikly před schůzkou jsme, už v klubovně hráli „citrón“. Ten kdo byl za dveřmi hádá, kdo má v puse citrón a snaží se ho sníst, aniž by to bylo poznat.
   Pak jsme ještě luštiti třetí sadu šifer před Gingem, rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu
a rozběhli se k domovům, protože jsme poněkud přetáhli, za což se omlouváme rodičům… :-S

   — 20. března bylo slunečno. Už několik dnů je cítit ve vzduchu jaro, i když ranní teploty jsou docela nízké. Schůzku jsme strávili z větší části venku.
   Protože Milach má děravou hlavu, poznali jsme starší čtečku:-) Veverka četla o tom, jak přišel Bilbo k drakovi a odnesl jeden kousek z pokladu. Dostali jsme se k části rozhovor s drakem Šmakem, i když ten nás čekal o něco později. Bilbo jako správný najatý „zloděj“ musel mít cit v rukou a tak jsme si ho vyzkoušeli. Rozděleni do dvojic jsme si házeli vejci – uvařenými natvrdo (to pro jistotu). Nejlepší se ukázaly Veverka s Kájou, přesto jsme po nějakém čase neměli čím házet, protože náraz na tvrdou podložku znamenal i tak pro vejce konec.
   Potom jsme změnili objekt házení, stal se jim tenisák, a ukázalo se, že nakonec dokázali chytat i správně hodit všichni. Ještě stále venku jsme se pustili do zastavovací honičky. Postupně honili všichni a ten kdo byl chycen musel zastavit na místě (tak trochu pak překážel). Důležitý byl čas, než byli všichni lapeni.
   Potom jsme se už přesunuli do klubovny. Tady jsme podruhé četli z příběhu. Tentokrát už došlo na rozhovor s drakem. Milach s hlavou draka pak chtěl odpovědi na otázky. Většinou se týkaly cesty a nesměly obsahovat nechtěné písmeno.
   Protože se Gingo blíží, přečetli jsme si první dvě zprávy pro účastníky. První v morseovce, druhá v polském klíči. Někteří se pokusily o zisk oddílové ceny, ale zatím neúspěšně.
   To už však byl čas naplněn a tak nezbylo než uklidit a vydat se k domovům.

   — 13. března bylo slunečno, teploty kolem 15 °C, ale docela foukalo, takže v krátkém rukávu chodili jen otužilci…
   Začali jsme v klubovně čtením dalšího úryvku z příběhu, tentokrát četla Kája ml. Bilbo a trpaslíci už stáli před osamělou horou, a čekalo nás hledání vchodu do hory. Nejprve jsme ještě dokončili úkol s odhalením neviditelného zápisu - pomocí svíčky jsme odhalili nápis psaný měsíčními runami.
   Přesunuli jsme se ven, a zatímco všichni společně spěchali k cíli – tím byla „dobrá šlacha“ – kdy chodili jen na čtvercích z linolea a pak i na deskách. Jednotlivci odcházeli spustit se pomocí provazového žebříku ke vchodu a vstoupit do podzemí…
   Ještě venku jsme se zahřáli postupnou honičkou. To nejprve všichni honí jednoho člověka a ten kdo ho chytí, se k němu přidá, a tak honí zbytek dva a pak tři a tak dále… :-).
   Po uklizení všech pomůcek jsme a vrátili se do klubovny. Tady jsme si nejprve změřili výšku, pověsili si kameny z podzemí na nástěnku a potom hráli „plácanou“ (nevíte o co jde? Zkuste se zeptat těch kdo na schůzce byl ;-)).
   Před závěrem jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu, pozvánku na sobotní turnaj a rozběhli se na autobus.

   — 6. března svítilo slunce, ale i přesto bylo docela chladno, foukal totiž celkem čerstvý vítr. Oko byl pracovně ve Vrběticích a tak přišel pomoci Mates…
   V klubovně jsme si přečetli další kousek z knihy. Naše hrdiny, i nás, čekala cesta k Osamělé hoře. Nejprve jsme si v klubovně vyzkoušeli, jak zapalovat sérii svíček jednou sirkou. Počáteční obavy vystřídalo nadšení nad nově získanou dovedností (pozor na sirky, dobře je hlídejte).
   Potom jsme se přesunuli na zahradu a tady nás čekal úkol – osvítit »bránu« pomocí svíček, pak se objevil »zámek«, a my ho trefovali kamínky z praku, abychom ho otevřeli…
   Následně jsme si zahráli „hřebíkovou“ – v časovém limitu zabodnout hřebík co nejdále, a pak se, před uplynutím limitu, stihnout vrátit. Jako poslední venku jsme pátrali o názvu města u Dlouhého jezera. Pomocí azimutů a vzdáleností… Příjemným překvapením bylo, že úkol zvládli všichni.
   Uklidili jsme a vrátili se do klubovny, tady jsme si vyzkoušeli další z šifer – písmenkový posun, vyhlásili vítěze únorového bodování – gratulujeme Káji, a seznámili se s tématem letošního Ginga.
   Před závěrem jsme si rozdali »návratku ke Gingu«, sbalili se, a ještě si zahráli dvě kola „Jedna, dvě zombie jde“, a pak se všichni rozběhli na autobus.

   — 27. února byly teploty kolem deseti stupňů, svítilo však slunce, takže bylo příjemně. Schůzku jsme začali venku. Ještě před schůzkou se objevila nová tvář, Samuel. Uvidíme, jestli doplní naše řady :-).
   Z příběhu k Osamělé hoře, ještě v klubovně, četla Kája. Dostali jsme se k Dlouhému jezeru a Bilba čekalo prohlédnutí splavených sudů, aby mohl zachránit své přátele trpaslíky. Už jsme byli v Jezerním městě. Pro splnění úkolu, už venku, jsme museli pomocí bidla přesouvat sudy na správná místa. Běhali jsme, šťouchali do špalků, abychom je co nejrychleji přesunuli. Kdo našel ten správný „grif“, tomu to šlo raz, dva…
   Ještě venku jsme si rozdělili šátky, po dvou, to abychom vyřešili překážku oblečení, jeden uvázali kolem pasu, a druhý už byl ocásek. Ve hře byl nejlepší Ondřej, při posledním kole jsme ho nečestně vyšťouchli, aby byl závěrečný souboj alespoň jednou jiný.
   Uklidili jsme špalky, lana, přesunuli jsme se do klubovny, tam poskládali šátky, a rozdělili se na dvě části. Hráli jsme „elektřinu“. Tentokrát se v roli elektrárny netradičně vystřídali všichni. Potom jsme se ještě vrátili k šifrám. Nejprve jedna schovaná morseovka, a pak ještě jedna z písmenkových.
   Před koncem jsme si ještě zahráli dvě kola hry s mincí, rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu a pak se rozešli k domovům.

— 23. února proběhla oddílová výprava »Lesní řeka«.

   — 20. února už sníh ve městě nebyl vůbec. Teploty kolem osmi stupňů, polojasno.
   Z cesty k Osamělé hoře četla Kája, a to o přípravě k útěku z paláce lesních elfů. Čekal na nás útěk ve vinných sudech. První úkol byl – vlézt se do sudu. Tady to ti menší měli o dost jednodušší… Potom jsme se oblékli a vyrazili ven „přeskakovat po sudech“ na druhou stranu řeky. Tady to zase měli jednodušší ti starší.
   Potom jsme se přesunuli do klubovny a tady si, lovem obrázků, nejprve připomněli pomocná slova morseovky, a potom luštili některé z variant na písmenkové šifry.
   Na závěr si Ondřej vyzkoušel, jaké je to vlézt do sudu a pak se v něm koulet. Pak jsme si ještě na chvíli zahráli „1, 2 zombie jde…“
   Před rozchodem jsme si rozdali šušně za leden, a pověděli si pár slov k víkendové výpravě.

   — 13. února zůstaly po sněhu jen tu a tam stopy… Bylo těsně nad nulou a i s ohledem na pokračování dlouhodobé hry jsme zůstali v klubovně.
   Tentokrát četl z příběhu o cestě k Osamělé hoře Milach. Naši cestovatelé byli zajati lesními Elfy. Ti však nemají ponětí o tom, že do jeskyní vnikl i Bilbo s nasazeným prstenem (takže neviditelný). Úkolem všech bylo hledat, jak osvobodit trpaslíky ze zajetí. Hledali jsme tak k zámkům správné klíče…
   Potom přišla řada na dvojici her, ve které hrály hlavní roli sirky. Jako první jsme se snažili zbavit co nejvíce sirek v »kostkové loterii«, potom jsme se zbavovali sirek tak, že jsme jeden za druhým, a jednu po druhé ukládali na skleněnou láhev.
   Dalším v pořadí bylo přebíhání mezi židlemi. Dvojice účastnící se akce, se snažila po přeběhu chytit provaz a zatáhnout. Ten kdo byl první zvítězil. Na závěr jsme hledali cestu minovým polem.
   Před závěrem jsem vyhlásili vítěze lednového bodování – gratulujeme Káji, získala první měsíční cenu v roce 2019, rozdali si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu, a připomněli si návratky pro výpravu 23. února – zatím máme zpět dvě…

— 6. února byly jarní prázdniny.

   — 30. ledna byly teploty lehce nad nulou a zahradu klubovny pokrývala několikacentimetrová pokrývka. Dny se prodlužují, takže bylo stále světlo. Zůstali jsme tak pro začátek venku.
   Tentokrát venku jsme si přečetli z příběhu o cestě k Osamělé hoře. Bilba potkalo nepříjemné překvapení, všichni trpaslíci byli zajati pavouky. Nejprve jsme se změnili na trpaslíky a pavouky. Omotat »vláknem« utíkat přes pavučinu a zpět. Ono se spojenými nohami to není úplně snadné, takže i na nějaké pády došlo…
   Ještě stále venku jsme si zahráli eskymáckou honičku na dráze, kterou vyšlapali Tete s Kájou. Jak už to tak bývá, dvojice honila a zbytek se jim ve vyšlapaných cestičkách snažil uniknout…
   Potom jsem se přesunuli do klubovny, zahřívali se a sušili u kamen a pokračovali v souboji s pavouky. Schováni za stolem jsme se snažili na chvíli zvednout a trefit „pavouky“ zavěšené na provázku, nataženém přes klubovnu.
   Jako poslední jsem si ještě zahráli „Jedna dvě, zombie jde…“ Zombík se (se zavázanýma očima) snaží lapit ostatní, pohybující se po klubovně. Kdo je lapen musí do »hnízda«, dá se zachránit, ale pak už se nepohybuje po dvou, ale po čtyřech, po dalším zachránění se musí plazit, no a nakonec už musí zůstat v hnízdě…
   Před závěrem jsem si rozdali » Plán akcí na 1. pololetí 2019 « a pozvánku na » únorové akce «, a k výpravě k pololetí »Cesty k Osamělé hoře« i návratku.

   — 23. ledna byly teploty zase pod nulou. Sníh roztál, a další zatím nenapadl. Teploměr ukazovat pár stupňů pod nulou.
   Začali jsme tradičně čtením z cesty k Osamělé hoře. Dozvěděli jsme se o setkání s Lesními elfy. Podle příběhu jsme v zatemněné klubovně, a ještě navíc s šátky na očích, potmě „bloudili“ klubovnou a snažili se beze slova najít skrytou postavu lesního elfa. Zahráli jsme pět kol, které byly ukončené ve chvíli, kdy se všichni u elfa potkali.
   Potom jsme si zahráli hru na pozornost, ve které hrál hlavní úlohu medvídek Honza. (Jeden z mých vánočních dárků :-) Všichni odešli za dveře, jen jeden zůstal v klubovně a uložil Honzu tak, aby byl alespoň trochu vidět. Pak se všichni vrátili a snažili se ho spatřit a ohlásit, kde se Honza schovává.
   Na závěr jsme si zahráli krátkou hříčku na pozornost jménem Džungle. Pak jsme si rozdali nové číslo »nové číslo« oddílového časopisu, řekli pár slov o akcích v únoru a vydali se k domovům.

   — 16. ledna byl krátký ústup zimy. Teploměr ukazovat něco nad 5 stupňů. Bylo mokro, protože ráno pršelo a sníh tál.
   Protože Milacha postihly po víkendu svalové potíže, volal o pomoc a tak jsme na schůzce přivítali Áďu a Matese.
   Při čtení z cesty k Osamělé hoře jsme se dověděli o přenesení Bombura. Střídali jsme se v přenášení uspaného Bombura, měli jsme ho na zádech a tak překonávali překážky. Nejprve s docela těžkou figurínou, potom s naplněným batohem.
   Protože Regata je už o víkendu, pustili jsme se do dalšího měření sil v „Regatové šestce“. Výsledky jsou velmi slibné, uvidíme, jak se nám bude dařit na soutěži.
   Posledních čtyřicet minut jsme si zahráli „lodního démona“. Bylo nás tak akorát, aby měla hra pěkný spád. Nakonec jsme předali prosincovou cenu Veverce, rozdali si pozvánku na sobotní Regatu a většina se pak rozešla k domovům a někteří se pokusili o získání oddílových cen, zatím marně.

   — 9. ledna byly teploty těsně nad nulou, sníh, který napadl v minulých dnech pomalu odtává, ale i tak jsme si ho chvíli užili.
   Začali jsme čtením z příběhu o cestě k Osamělé hoře tentokrát s názvem překonání začarované řeky. Naším cílem bylo přitáhnout si pomocí lana s hákem loďku, pomocí té se pak v příběhu dostaneme přes začarovanou řeku.
   Nedokážu ani spočítat, kolikrát jsme lanem hodili. Častokrát dopadl hák těsně k loďce, několikrát už byl i uvnitř, ale potom se opět sesmeknul… Nakonec se podařilo Veverce hodit správně a loďku přitáhnout :-).
   Pak jsme se přesunuli na chvíli ven a trefovali sněhovými koulemi sněhový sloup. No a pak, opět uvnitř, jsme se pustili do vázání uzlů, protože Regata bude co nevidět. Ti nejlepší si odnesli malou cenu.
   Nakonec jsme si ještě krátce zahráli hru s mincí, pak vyhlásili ocenění za druhé pololetí roku 2018.