S I H A S A P A - malá Sihasapa

   — 21. prosince byly teploty kousek nad nulou a sníh, který napadl na konci minulého týdne, tál. Schůzku jsme strávili v klubovně, jelikož to byla schůzka Vánoční.
     Další příběh Přátel z pravěku jsme se odložili na následující rok :—D. Přicházeli jsme postupně, jelikož přijížděli i hosté. Z aktuálních aktivních dětí přišla polovina. Příchozí odložili pod stromeček dáreček a na talíře na stolech pak cukroví ovoce a oříšky.
     Začali jsme DIA pohádkou, tentokrát to byla O kohoutkovi a slepičce. Pohádka byla nezvykle dlouhá, vystřídalo se 36 obrázků. Po pohádce jsme si chvíli povídali „o minelách“, které autoři zařadili (upřímně samotného mě překvapily…). Pro zajímavost — vysoké jedle a na nich šišky plné jadérek… … Jakmile šiška spadla ze stromů, jadérka se vysypala – a přece každý oddílem odkojený ví, že jedlové šišky se rozpadají na stromech. Nebo — červené kuličky by sklouzly po hladkém mlíčku do volátka, z volátka do žaludku a ze žaludku do bříška — vskutku zajímaví lekce ptačí anatomie. (jinak opakování slov jako na kolovrátku jasně odkazovalo na ruské národní pohádky):–)
     Potom jsme si nalili punč, udělali letošní společnou fotku a pustili se do ochutnávky cukroví, a vyzkoušeli si jediný vánoční zvyk – rozkrajování jablka.
     Následně jsme si pověděli o výročí, které na letošní prosinec připadá – je to právě 20 let co vychází oddílový časopis Siháček. Dnešní číslo má tedy pěkně kulaté číslo 400. Každou stovku doprovází shrnutí všech čísel v elektronické podobě. První dvě vycházely na CD, třetí na DVD a letošní čtvrté na USB FLASH.
     Protože Milach podcenil přípravu, podívali jsme se na náhled obsahu pouze na obrazovce notebooku. Na paměti se nachází všechny Siháčky, oddílové kartičky k akcím (těch je aktuálně 92), pamětní listy a oddílové ocenění »výzva«.
     Jelikož čas se posunul rychleji něž bychom chtěli, pouštění lodiček jsme nahradili pouze jednou v malé misce :—(. No a pak už přišlo k rozdávání dárků. Největší ohlas letos měl „pytel na ležení“ (bohužel se nám ho nepovedlo v omezených prostorách klubovny „nafouknout“, ale hádanku „Co to je?“ jsme zvládli).
     Na závěr jsme si rozdali »nové číslo«oddílového časopisu, popřáli si pěkné vánoce a zbytek tohoto roku. Sejdeme se tedy za další dva týdny…

   — 14. prosince už druhý den sněžilo a teploty byly pod nulou. Schůzku jsme strávili v klubovně.
     V příběhu Přátel z pravěku jsme se vžili do kůže brontosaura Punti. Ten si byl tak jistý svou velikostí a myslel si, že mu nehrozí v lese přesličky žádné nebezpečí. To vše do chvíle, než šlápl na praježka Vincence a musel k lékaři. Ovazovali jsme si „zraněnou nohu“ a přesouvali se poskoky na jedné noze.
     Protože příští týden už je vánoční schůzka, věnovali jsme se v dalším čase výrobě ozdob na stromeček. V hlavní roli byly stříbrné a zlaté skořápky od vlašských ořechů.
     Postupně tak vznikaly želvičky, baňky, medvídci a potom roztodivné zvířatka a tvary. Poslední část schůzky jsme věnovali zdobení stromečku.
     Před rozchodem jsme si ještě připomněli sobotní turnaj v Osadnících z Katanu . Celou schůzku jsme museli řešit sabotážní souhru bratrů, kteří se kromě půtek vyhýbali všemu ostatnímu.

   — 7. prosince bylo opět kolem nuly. Celou schůzku jsme strávili v klubovně.
     Nejprve jsme zjistili, co nás čeká v dalším příběhu přátel z pravěku. Zula a Sek prosluli tím, jak jako první provedli lov ryb bez udice. Přesvědčili brontosaura Punťu (trochu lstivě) slovy, „to přece nedokážeš“, aby vypil všechnu vodu z jezírka. Byli tak svědky prvního výlovu v historii lidstva.
     Jeden po druhém musel každý co nejrychleji vypít obsah sklenice pomocí slámky. Kromě Maťa, který byl příliš zaujat poutáním pozornosti, zvládli úkol všichni.
     To, na co se někteří ptali už poslední tři schůzky, nastalo v následujícím čase. Posadili jsme se společně na zem kolem bonbónu. Oko házel kostkou a podle čísla, které padlo se vázal uzel. Všechny na hlavu porazila Kája, s velkým odstupem následoval Ríša a ostatním se podařilo získat pouze několik kousků.
     Jako další jsme s připomněli Symplegády – srážející se skály, mezi kterými museli projet Argonauti. Protože se nedařilo udržet ticho, skončilo mezi skalami jen pár plavců.
     Ve zbývajícím čase jsme si zahráli přetlačovanou a ještě lodního démona, ve kterého se postupně proměnili všichni. Následovalo vyhodnocení nejlepšího v říjnovém bodování – gratulujeme Sebovi .
     Pak jsme si předali šušně za říjen, rozdali si »přehled akcí« do konce roku 2022 a také prvních akcí roku 2023 a také »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 30. listopadu byly teploty lehce nad nulou. Celou schůzku jsme strávili v klubovně.
     Začali jsme seznámením se s dalším příběhem přátel z pravěku. Pterodaktylice Miluška si stěžovala sourozencům, že ať uloží vejce kam chce, stejně je dravci odhalí a sežerou. Sek a Zula si vzpomněli na brontosaura Punťu a uložili hnízdo na jeho hlavu – potíže s dravci tak vyřešili.
     Postupně procházel každý trasu přes kopečky (byly to židle a stoly) na hlavě hnízdo s vejci a snažil se (bez ztráty) doputovat až na vrcholek (to byl zase žebřík) . Zpočátku se některým nedařilo, ale nakonec všichmi našli způsob, jak úkol splnit.
     Pak nastala chvíle pro vázání uzlů. Na dnešek jsme měli naplánované zkracovačkové a škotové »4«. Kromě Seby (nezvládl zkracovačku) všichni uvázali, a zapsali si většinou o dost lepší časy.
     Jako poslední jsme procházeli minovým polem. Čtverce linolea symbolizovaly pole a podstatou bylo dávat pozor a pamatovat si volnou cestu.
     Před závěrem jsme si pověděli o »Mikulášské výpravě« a rozešli se k domovům.

   — 23. listopadu pokračovalo chladné počasí. Schůzku jsme začali venku a dokončili v zahřáté klubovně.
     Příběh přátel z pravěku nás přived do chvíle, kdy se naši neandrtálci museli bránit útoku barbarů. S pomocí pranosorožců (kteří měli rohy rozdvojené) se podařilo prabarbary zahnat, když jsme po nich stříleli „jako praky“. Ukázalo se, že trefit plechovku není pro většinu vůbec snadné (navíc za zhoršených světelných podmínek) .
     Přesunuli jsme se do klubovny a tak pokračovali ve vázání »4«. Dnes byly na programu čtverky lodní a rybaříkové.
     V dalším čase jsme si prověřili chvění ruky, přidávali jsme postupně sirky na hrdlo láhve. No a potom rozděleni na dvojice jsme tvořili vozatajem řízené vozy, které musely projet vyznačenou trasou.
     Nakonec jsme si připomněli víkendovou Mikulášskou výpravu a před zakončením jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 16. listopadu bylo zataženo a v čase schůzky mžilo. Schůzku jsme strávili v klubovně.
     Nejprve jsme si pověděli další příběh z pravěku. Co je svět světem, i v pravěku se našly skupiny, které by si rády přivlastnily to, co patří druhým. Na naše neandrtálce zaútočil kmen Vaj-Vaj. Přilétli na tryskových pterodaktylech a bombardovali kokosovými ořechy. Naštěstí Sek nalezl řešení, jak se bránit. Do pterodaktylích dutých kostí nasazoval utěsněné šipky a mocným fouknutím trefoval létající útočníky. Jeho střely způsobily paniku v útočícím letectvu a to se dalo na ústup.
     Postupně jsme foukali na visící balónky. Ostřili šipky, které byly otupené nárazy a brzy se zbytky všech balónků poroučely k zemi.
     Protože i na začátku příštího roku je v plánech Uzlařská regata, vyzkoušeli jsme se zlepšit v rychlosti vázání. Postupně jsme vázali ambulantní a dračákové »4«.
     Už od začátku schůzky si všichni mohli všimnou popsaného papíru kryjícího stůl. Cvrnkali jsme z různé vzdálenosti, a pokoušeli se, aby se kameny zastavili na největších číslech.
     V dalším čase dostaly roli naše myšičky. Zpočátku vedoucí, a potom nejlepší hledači, je umístili v klubovně tak, aby byly vidět. I když si někdo říkal, tohle přece hned každý uvidí . Ukázalo se, že tomu tak nebylo.
     Jako poslední jsme si sedli kolem stolů, a zahráli si »klepanou«… Pozornost a přehled je v této hře velkou výhodou.
     Před zakončením jsme si rozdali »návratku« k sobotní výpravě a snažili se pochopit úkol s bakteriemi »z posledního Siháčku« .

   — 9. listopadu stále přes den svítilo slunce. Schůzku jsme začali venku a dokončili v klubovně.
     Příběhy z Pravěku pokračují. U jeskyně se objevil šavlozubý tygr. Mohlo by to být nebezpečné, ale všechnu sílu mu sebral zdravotní problém – i tygra bolí zuby. Sek a Zula se pustili do zubařského řemesla. Chvíli to trvalo a vyžadovalo dost síly, ale nakonec se oba zuby podařilo tygrovi vytrhnout.
     Kromě spokojeného tygra přibyla sourozencům další pomůcka pro hry — zuby se daly použít jako meče. Po přesunutí do klubovny jsme provedli souboje s našimi meči. I když sekání bylo zapovězeno, stalo se několikrát, že ochranný míček byl v zápalu boje stržen.
     Potom jsme provedli prostorovou úpravu klubovny. Pomocí židlí vytvořili improvizovanou síť a pustili se do přehazované. Hráli jsme hadrákem do dvaceti, a na dva sety.
     Následoval úkol na koordinaci a odhad. Se zavázanýma očima jsme měli přijít ke stolu a sfouknout svíčku. Starší osazenstvo bylo rozverné, a tak cíl se podařilo splnit jen Sebovi a Matějovi, ostatní podpalovali klubovnu…
     Před závěrem jsme si zahráli ještě hru s mincí. Tady naopak ti mladší nedokázali v klidu udržet dlaně na desce stolu a tím napověděli soupeřům, že u nich mince určitě není…
     Před zakončením jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 2. listopadu bylo slunečno, o víkendu nám posunuli čas, takže se stmívá už ve třičtvrtě na pět. I přesto jsme byli docela dlouho venku.
     Dalším příběh z Pravěku nám vyprávěl o tom, jak si Sek a Zula vyrobili z vodních chaluh míč. Začali si střílet, ale ukázalo se, že když nemají branku nedá se s jistotou říci, jestli to byl gól. Požádali proto dlakozubce Metoděje, aby jim branku udělal.
     Zpočátku jsme kopali na branku a počítali si trefy. Počítali se jen výstřely (šouračky jsme nepočítali)
     Potom (tma netma) jsme si postavili naše nové minibranky se sítí a rozděleni na poloviny jsme proti sobě sehráli zápas, 2 krát deset minut. Po uplynutí času byl výsledek 4:4. Kopali jsme tedy na nechráněnou branku. Tři kola se umístit balón do branky nepodařilo (i když bylo několik tyčí, i těsných minel). Nakonec ve čtvrtém kole se Ríša ukázkově trefil. Protože nikdo další se už netrefil, bylo o vítězi jasno.
     Přesunuli jsme se do klubovny a tam se, po občersvení, měnili postupně všichni v čarodějnice, kterým ostatní »trhali« sukýnku.
     Před závěrem jsme si rozdali šušně za říjen a předali všem »pozvánku na víkendový sraz«.

   — 26. října bylo slunečno, ale čas se chýlí k zimě a dny se krátí. Byli jsem téměř celou schůzku venku.
     Začali jsme dalším příběhem z Pravěku. Sek a Zula se nevěřícně dívali, jak klokanice Mahulena strká jejich tygříka do kapsy, a hopká někam do dáli. Oblečeni do »klokánky« jsme skákali jako klokani k mláďatům a potom až k jeskyni, kde jsme je uložili.
     Potom jsme zkoušeli, jak daleko dokážeme sounož skočit, a následně jsme si ověřili, jestli poznáme stromy podle listů. Procházeli jsme zahradu klubovny a řadili písmena ze stromů – výsledkem byl »Drápek« (to je jméno tygříka, který se stal mazlíčkem Seka a Zuly)
     Následně jsme se pustili do střelby z pistole. Rozděleni a dvojice jsme střídavě stříleli na špalíky. Stříleli jsme na několik kol, které končily vždy, když některá dvojice dosáhla pěti zásahů.
     Jako poslední jsme (dokud jsme viděli) venku hráli vracečku, ukazuje se, že ti, kteří měli zpočátku potíže s chytáním a házením se hodně zlepšili.
     Před závěrem jsme se přesunuli do klubovny, rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu. Kája předložila potřebný počet Šušní a odnesla si nový cancák. Pověděli jsme si o podzimním srazu v Hodoňovicích, předali oddílovou cenu pro vítěze v říjnovém bodování – gratulujeme Káji ml. (po jedenácti měsících se stala, a letos poprvé, novou vítězkou)

   — 19. října bylo pod mrakem, ale i tak docela teplo. Schůzku jsme strávili zpočátku venku. Zakončili jsme ji však v klubovně.
     Protože je čas podzimu a listí hýří barvami, začali jsme krátkou výpravou za listy. Po návratu každý předvedl, jak dokáže nalezené druhy pojmenovat.
     Potom jsme si poslechli další příběh z Pravěku. Sek a Zula sbírali muchomůrky červené a krmili jimi krokodýla. To proto, aby krokodýl omámený jedem usnul a ani se mohli v klidu vykoupat.
     Následně jsme se i s listy přesunuli do klubovny. Tady jsme si vyslechli tvůrčí plán pro dnešní den. Na čtvrtky papíru přes nasbírané listy pomocí foukacích fixů nanést barvy podzimu.
     Někomu to šlo lépe, někomu méně, ale nakonec si každý našel svou cestu. To jak se nám vedlo, si můžete prohlédnout na fotce níže.
     Před závěrem jsme si rozdali ocenění za víkendových 72 hodin a účastníkům cesty po keškách kartičku »Výzvy«. Domluvili jsme si schůzku příští týden, kdy začínají podzimní prázdniny a Kája ml. se úspěšně pokusila o získání oddílové ceny. O několik setin se ji to nakonec povedlo – gratulujeme.

   — 12. října bylo slunečno a docela teplo. Schůzku jsme strávili venku.
     Začali jsme vyslechnutím druhého příběhu z pravěku. Sek a Zula přinesli do jeskyně malého tygříka. Táta Pim, když to viděl, řekl, že z toho budou určitě potíže. Tygřice bude své mládě hledat.
     Nejprve jsme se snažili oštěpem hodit. (byl takový přírodní ze stromku vytvořený) . Brzy se ukázalo, kdo už nějakou tyčkou házel a kdo ne (ten se pokoušel hodit oštěpem jako balónem). Zaznamenali jsme si vzdálenosti a přesunuli se k namalovanému tygrovi. Toho jsme se snažili hodit oštěp tak, abychom trefili hlavu. To se nakonec podařilo všem.
     Potom jsme se vydali na procházku směrem k hřišti na Petangue. To co jsme si nezahráli na turnaji jsme si vyzkoušeli dnes. Postupně jsme se střídali a zapisovali si získané body. Ukázalo se že plastové koule mají úplně jiné vlastnosti než ty železné, ještě že to byl jen dárek… Po odehrání osmi her jsme se vrátili ke klubovně.
     Po cestě jsme potkali Káju a tak se připojila k nám. U klubovny jsme umístili dvě lacrossové trojnožky a rozděleni na poloviny jsme si zahráli do konce schůzky.
     Na závěr jsme připomněli víkendových »72 hodin« a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 5. října bylo sice pod mrakem, ale teplo. Protože jsme začali s novou dlouhodobou hru, začátek jsme strávili v klubovně.
     Vyslechli jsme si úvod do příběhu o rodině v pravěku. Rodiče Pim a Pola, a jejich děti Sek a Zula. Nejprve si každý vymaloval svou postavičku a potom vybarvoval a vystřihoval obrázky, které budou vytvářet ‚prostředí‘ pravěku na nástěnce.
     Poté co jsme domalovali jsme se vydali ven, abychom zahájili dlouhodobou hru. Na úvod si všichni zahráli na to, jak se Pim a Pola seznámili. — „Láskyplně praštil krasavici kyjem do hlavy, jak kázal tehdejší zvyk, a vítězoslavně ji odtáhl do své jeskyně.“
     Nakonec jsme si zahráli vracečku na zmenšeném hřišti. Potom jsme si rozdali »přílohu Siháčku 394« ke Starobělské Pažbě. Rozdali šušně za měsíc září a předali cenu za měsíční vítězství – gratulujeme Káji .

— 1. října proběhl 20. ročník naší střelecké soutěže ve střelbě ze vzduchových zbraní – »Starobělská Pažba«.

   — 28. září byl státní svátek, vyhlásili jsme mimořádnou herní schůzku.
     Sešli jsme se s sedmi. Zahráli jsme si hru s tpraslíky »Saboteur«, tu jsme hráli všichni společně. Potom jsme si zahráli oblíbený »Ostrov«, to už jsme byli rozděleni na dvě skupiny.
     Pokračovali jsme střelbou z foukačky, tentokrát z větší vzdálenosti. Ukázalo se, že pro toho, komu se podařilo fouknout pokaždé stejně, nehrají dva metry navíc žádnou roli.
     Nakonec jsme vyšli i ven a chvíli ohráli odbíjenou v kruhu a nakonec hody s ringem.

   — 21. září bylo počasí, jak se říká aprílové, chvíli pršelo, chvíli svítilo slunce. Schůzku jsme trávili v klubovně i venku.
     Začali jsme střelbou z pistole. Po několika pokusech nakonec trefovali všichni. (no téměř…) . Začalo však kapat a tak jsme se přesunuli do klubovny.
     Pokračovali jsme střelbou z foukačky, tentokrát z větší vzdálenosti. Ukázalo se, že pro toho, komu se podařilo fouknout pokaždé stejně, nehrají dva metry navíc žádnou roli.
     Protože se zase objevilo slunce, vyšli jsme ven a pokračovali tam. Zatímco později příchozí Kája střílela, ostatní si prohlíželi trasu překážkové dráhy.
     Postupně jsme probíhali předepsanou trasu. Potom se různí pokoušeli zlepšit svůj výkon, a pokud se jim podařilo trefit kolo lahví napoprvé, tak se zlepšili.
     Na závěr jsme si ještě zahráli několik kol vybíjené vracečky, opět na nevelkém hřišti.
     Nakonec jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu. Protože si nikdo nevzpomněl, že příští středu je státní svátek, neprobrali jsme možnost mimořádné schůzky.

   — 14. září jsme se sešli podruhé po prázdninách. Bylo deštivo, pršelo chvílemi i vydatně a tak jsme strávili schůzku v klubovně.
     Na začátku jsme si připomněli části, ze kterých se skládá vzduchovka. Cílem bylo, vyhledáním kartiček a správným seřazením na nich uvedených písmen, získat heslo. To nakonec odhalili všichni, a znělo: » bude pravěk ZS « . Překvapivé? No uvidíte.
     Protože vzduchovky jsme s dešti nechali odpočívat, stříleli jsme z foukaček – deset šipek do terče.
     Dále jsme si vyzkoušeli, po dvojicích, poznávačku. Se zavázanýma očima musel každý poznat, co dostal do ruky a říci k čemu se používá.
     Následně si každý z dvojice na papír nakreslil dvanáct koleček, a jeho spoluhráč do nich napsal čísla. (kdo by to čekal, od jedné do dvanácti) . Potom musel každý přiložit špičku fixu přivázaného na provázku na všechny čísla, a to na čas.
     Před závěrem jsme seřadili stoly do řady a pak se utišil vítr a… … potom se objevil »lodní démon«.
     Než jsme se rozešli, předali jsme cenu za měsíční vítězství Káji a všichni si odnesli vytištěný plán akcí na 2. pololetí roku 2022…

   — 7. září byla první schůzka po prázdninách. Bylo slunečno a teplo.
     Přivítali jsme se a řekli několik slov k tomu co nás v nejbližším čase čeká. Kromě Oka a Milacha byl s námi i Jirka. Jestli bude na schůzky chodit ukáží další dny, to se dozví, jaký bude mít tento semestr rozvrh. Z dětí přišli Ríša, Maťo, Seba a Matěj.
     Protože první víkend v říjnu je Starobělská pažba, začali jsme připomínkou střelby. Stříleli jsme z kleku.
     Potom dostal každý do ruky hadrák a… …a pak se objevily Kája a Kája ml. Tak dostaly hadrák taky a došlo k házení a chytání. Každý si vybral vedoucího, kterému hodil, ten pak hod vrátil a pokud byly obě chycení úspěšné, posunul se úspěšný chytač o krok dále. hráli jsme na tři kola.
     Potom jsme točili s lanem. Nejdříve, abychom se dostali do rytmu, jsme probíhali tam a zpět. Potom jsme společně v řadě přeskakovali, skákající ubývali tak, jak je zachytilo lano.
     V poslední části jsme hráli na malém hřišti vracečku.
     Před rozchodem k domovům jsme si předali ocenění za minulé pololetí, šušně za červen (na vyhlášení vítěze jsme zapomněli, takže příště…)
     Minulé pololetí skočilo takto:.

Vyšlo nové číslo »nové číslo« oddílového časopisu.

BYLY LETNÍ PRÁZDNINY ROKU 2022

   — 22. června se vrátilo slunečné počasí. Schůzku jsme tak strávili venku.
     S příchodem si dávali všichni na čas (nečekaně se objevila i Danka) . Ke čtení jsme se dostali až ve tři čtvrtě na pět. Četli jsme výroční zprávu, kterou budeme dnes ukládat do oddílové schránky.
     Sbalili jsme si pomůcky, pro snadnější nalezení místa uložení, a vyrazili. Cesta není dlouhá, půda byla docela suchá, takže jsme jen museli zvolit, jestli od východu nebo ze severu.
     Přišli jsme na místo, to už poznáme všichni, zjistili, že strom poblíž uložení je vyvrácený, takže ho příští rok už asi nenajdeme. Hřebík jsme zapichovali do země a čekali na známý zvuk nárazu o kámen. Hledali jame dlouho, vzdalovali jsme se od plotu, přibližovali k plotu, přikládali provázek ke sloupku, abychom určili vzdálenost.
     Nakonec Matěj řekl: „Bude to tady.“ A bylo, narazili jsme na kámen, odhrabali a odklopili. Schránka tam byla, odšroubovali jsme víčko a přidali devátou roličku. Na příští rok budeme muset vymyslet nějakou změnu.
     Udělali jsme fotografii do památníčku a vydali se zpět. Cestu si někteří krátili blouděním a přesunem v poli pšenice.
     Po návratu ke klubovně jsme už jen stačili předat ocenění a kartičku za sobotní výpravu, vyhlásili a ocenili jsme tři (přítomné) nejlepší v dlouhodobé hře, Kája si vzala kroniku na zápis z dnešní schůzky, rozloučili jsem se a vydali se k domovům a prázdninám…

— 18.-19. června proběhla »závěrečná výprava« .

   — 15. června bylo slunečno a přímo na slunci hodně teplo. Schůzku jsme strávili venku.
     V dlouhodobé hře nás čekal úkol »Smyčka«. Loď dosedla opět na hladinu (ano postupně jsme pouštěli draky a hladce dosedli). Protože zásoby potravin jsou na nule, musí se vikingové pustit do lovu. Snažili jsme se roztočit smyčku a lapit několik místních koňů. Po úvodním tápání se nakonec podařilo smyčku roztočit všem (s lapáním už to však bylo horší)
     Oddílová střelecká liga je zakončena, na závěr jsme se pustili do »střeleckých soubojů« . Bojovaly proti sobě vždy dvě dvojice. Střílelo se na špalíky. Cílem bylo sestřelit špalíky soupeřů. Kdo měl špalíky skolené, už se střelby neúčastnil.
     V mezidobí si, ti kteří nestříleli, »pinkali přes plot« volejbalovým balónem, nebo lezli na „záchranný strom“.
     Vyhlásili jsme ocenění za střeleckou ligu. Ti s nejvyšším nástřelem v některých disciplínách i ti, kteří získali nejvíce bodů získali diplomy a něco sladkého na zub.
     Potom jsme vše pouklízeli a pověděli si několik důležitých věcí k víkendové výpravě.
     Na konec si na rozchodu rozdali »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 8. června bylo pod mrakem a teploty byly příjemné. Celou schůzku jsme strávili venku.
     Pro dlouhodobou hru jsme plnili úkol »Mapa«. Využili jsme příležitost, a když už naši loď nesli draci (ti papíroví), tak jsme zmapovali to, kudy jsme letěli.
     V oddílové střelecké lize nám zůstala poslední disciplína »špalíky«. Je to možnost vylepšení skóre, při střelbě z pušky vleže nebo v kleku je špalík za jeden bod, ve stoje za dva body, a z pistole za body tři.
     Přítomní si ještě odstříleli disciplíny, které jim v Lize chyběly.
     Následně jsme uklidili vše, co bylo pro potřeby mapování rozmístěno po celé zahradě. Pak jsme si zahráli hříčku »kdo jsem«. Ten kdo je zády, musí odhadnout, kdo z ostatních se ho dotknul.
     Potom jsme hráli ještě »na prostředního«. Však to znáte, s balónem házejí ti okolo, kolem prostředního, no a ten se nesmí balónu dotknout.
     Na konec jsme předali oddílovou cenu za květen, domluvili si jak to bude na sobotní oslavě výročí Staré Bělé a vydali jsme se k domovům.

   — 1. června svítilo slunce a teploty byly příjemné. Celou schůzku jsme strávili venku.
     Úkol pro dlouhodobou hry se tentokrát jmenovat »Draci«. Potřebovali jsme překonat ty mizerné Islanďany, kteří nám zablokovali cestu. Pomocí draků se to povedlo.
     Do oddílové střelecké ligy jsme dnes stříleli »z pistole« . Protože jsme se tentokrát sešli v komorním počtu, střelecké pozice nám stačily, žádnou doplňkovou činnost jsme tedy nepotřebovali.
     Potom jsme měly připravené podnosy a na nich crossboulové míčky. Hráli jsme běhací hru jménem »číselná štafeta« . Kromě rychlých nohou je potřeba i dobrá paměť, protože odnést si číslo po míčkem můžete jen tehdy, když je další v řadě.
     V další části jsme si zahráli »útěk po deskách« . Jen Milach ztrácel ocásek, ostatní spíše šlápli mimo desky. Potom jsme si ještě chvíli házeli crossbouly (a hledali je) .
     Na závěr jsme si předali lístek s akcemi do konce oddílového roku (průvod na oslavě 750 let Staré Bělé a kdo ponese vlajky, víkendovou výpravu a poslední schůzku) . Vyhlásili vítěze květnového bodování – gratulujeme Káji (v závěrečném reji jsme nějak opomněli předání, takže příště) a rozdali si a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 25. května zataženo a deštivo, v čase schůzky však už nepršelo. Protože tráva byla pěkně promáčená, strávili jsme většinu času v klubovně.
     Jako první nás čekal úkol do dlouhodobé hry. Po oslavě na hradě, jsme potřebovali utéct, ale majitelé hradu vypustili rybník a při cestě k pobřeží na nás čekala »bažina«. Každý za sebe tak musel rozbahněné území překonat.
     Protože v sobotu je Memoriál, dnes jsme stříleli »ve stoje z plynovek TAU-200« . Pro toho, kdo umí zamířit je střelba se zbraní s minimálním zpětným rázem velké zjednodušení. Po střelně ze vzduchovek jsme ještě foukali v klubovně z foukačky na válečky .
     V dalším čase jsme si zahráli »myšičkárnu« (s ohledem na překvapené reakce mě napadá – tohle jsme opravdu ještě nehráli? ) . Známou hru, kdy kreslíte myšičky z částí, které se vám podaří získat hodem kostkou. Hráli jsme na dvě kola, Milach se účastnil v třetí dvojici (a prozradil taktické vylepšení, aneb jak nakreslit co nejvíce kompletních myší) , poprvé 10 a podruhé 8 minut.
     V závěrečné části jsme si připomněli, jak se tleská a klepe s kelímky, založené na písničce nazývané »cup song« . Mladší měli sice potíž dostat se do rytmu, ale když to nesabotovali (a posouvali kelímky včas), tak nám to docela šlo.
     Na závěr jsme si připomněli sobotní Memoriál, uklidili a vydali se k domovům.

   — 18. května bylo slunečno, obloha jako vymetená, nebylo však horko. Celou schůzku jsme byli venku.
     Začali jsme dalším úkolem do dlouhodobé hry. Převlékli jsme se jako »Herci« a zahráli něco o drakovi. To proto, že do kostýmu draka se vešli všichni osvobození z vězení.
     Pokračovali jsme další částí oddílové střelecké ligy, dnes jsme stříleli »ve stoje« . Ten kdo zrovna nestřílel, plnil doplňovací úkol, u kterého byla výhodou znalost částí vzduchovky .
     Potom jsme využili kousky neposekané trávy a jako včelky jsme sbírali »nektar«.
     V závěrečné části jsme si zahráli lasrosse , jelikož Ríša je znatelně vyšší, než ostatní, měl zásadní výhodu. Přesto se protihráčům podařilo, díky nasazení a taktice, prohodit několik branek.
     Na závěr jsme si připomněli Memoriál příští sobotu a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu.
     Po zakončení pomohly Kája a Kája ml. Milachovi s uklízením.

   — 11. května bylo slunečno a hodně teplo, občas se slunce schovalo za mrak. Schůzku jsme strávili venku.
     V dlouhodobé hře jsme byli »na hradě«, kde jsme se stali kuchtíky. Roznášeli jsme poháry a talíře mezi stoly v síni.
     Další disciplínou oddílové střelecké ligy byla střelba »v kleku« . Správné pokleknutí tak, aby dokázali zamířit, musí menší ještě natrénovat. Ten kdo nestřílel, »foukal foukačkou« , vzdálenost byla tentokrát kratší, a tak výsledky na deset šipek měly vyšší hodnoty.
     Po zbytek schůzky jsme si zahráli »postupnou vybíjenou« . V prvním obdélníku byli začátečníci, kdo byl zasažen cvičil, kdo trefil postoupil mezi profíky. V druhém obdélníku se už jen po zásahu sestupovalo.
     Na konci jsme si rozdali pozvánku na »Memoriál Lubomíra Blažka« , naši druhou soutěž pro veřejnost, ve které se střílí ve stoje z plynovek TAU. A pak už hajdy domů…

   — 4. května bylo slunečno a teplo. Schůzku jsme tak strávili celou venku.
     Na naší Vikingské lodi jsme řešili »Bolavý zub«. Snorrův zub jsme vytrhávali pomocí luku a stříleli přivázaný šíp. Každému se podařilo vystřelit, nejblíže k cíli se podařilo trefovat Sebastianovi.
     V další části jsme začali první disciplínou oddílové střelecké ligy. Stříleli jsme »v leže« . Nejmladší stříleli s podporou. Ti, kteří nestříleli zkoušeli »trefovat otvory pomocí lasrossové pálky« .
     Protože rozjívenost dosahovala dnes vysokých hodnot, čekalo na nás už jen »vrať se včas« . Všichni to znáte, běh s hřebíkem a zapíchnutí ho do země co nejdále, ale do předepsaného času se vrátit zpět.
     Na konci jsme vyhlásili vítězku měsíčního bodování – gratulujeme Káji. (mimochodem vyhrála už poosmé v řadě, takže pokud se ji podaří vyhrát i květen a červen, bude mít za sebou vítězný celý oddílový rok) A pak si ještě rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 30. dubna proběhla na střelnici ve Staré Bělé, po třech letech, střelecká soutěž »Trefa« . Z dětských členů se zúčasrnil pouze Sebastian, jako host Vašek. Z velkých pak Milach, Kiki, Jirka a Pavouk. Účastníků bylo celkem 107 a přijeli z širokého okolí.
     Seba Byl ve své kategorii třetí ~ gratulujeme.

   — 27. dubna se na obloze honily mraky, ale bylo teplo a nepršelo. Schůzku jsme opět strávili celou venku.
     V rámci dlouhodobé hry jsme, po získání zbraní, utíkali na loď, ale místní nás dostihli, a tak jsme museli sehrát několik partií ve hře »Pohárky«. Vedlo se nám dobře, takže pokračujeme dále s lodí naplněnou spoustou zboží, které jsme získali za „rybu s pilou“.
     Další část schůzky jsme věnovali střelbě, tentokrát z »pistole na špalíky« . Opět bylo potěšující, že každý se trefil alespoň jednou.
     Následovalo několik kol »běhu přes lávu« . Pomocí desek jsme překonávali nebezpečné území. Kdo se dostal první na ostrov uprostřed ulovit křečka nebo morčátka.
     Potom jsme si ve dvojicích »házeli hadrákem« , a postupně se přitom vzdalovali. Nakonec jsme si házeli syrovým vejcem.
     Jako poslední jsme si zahráli »vybíjenou – vracečku« . Protože se čas naplnil, předali jsme těm, kteří minule nebyli pozvánky na víkendové akce a rozešli se k domovům.

   — 23. dubna byl kvalifikační turnaj ve hře Osadníci z Katanu . Nakonec se sešlo 40 hráčů. Z oddílu to byli: Milach, Kája a Kája ml.
     A výsledky? Kája ml. 11., Milach 17., Kája 21. — podstatné je to, že Kája ml. byla první mezi juniory (to znamená možnost hrát Pražské finále) Kája získala jeden kvalifikační bod (a musela by se umístit ještě v jednom turnaji) .

   — 20. dubna bylo zataženo, ale teplo a nepršelo. Schůzku jsme strávili téměř celou venku.
     Dlouhodobá hra před nás postavila úkol, kdy jsme museli získat zpět své zbraně, takže nás čekalo – získání zbraní. Museli jsme porazit druhého strážce, připoutat ho na lavici a potom si odnést svůj meč.
     Blíží se doba oddílové střelecké ligy, takže jsme, poprvé letos, »stříleli ze vzduchovek« . Cílem byly panáčkové střelnice. Ukázalo se, jak na tom kdo je s mířením. Nakonec se každému podařilo trefit alespoň jednou.
     Pokračovali jsme »souboj s mečem« . Vytvořili jsme dvojice a hrálo se na počet doteků mečem v oblasti trupu. Dvojice se během času proměňovali. Následoval »boj jednonohých« . Rozdělili jsme se na dva týmy, a ty proto sobě zápasily. Tým, který měl posledního na jedné noze, získal bod. Potom jsme si zahráli ještě běhavou hříčku »prodej roh« , ano zaběhali jsme si docela dost.
     Nakonec jsme uklidili a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu a pro ty co nedostali i pozvánky na akce do konce dubna.

   — 13. dubna byly už i ranní teploty jarní. Sešli jsme se opět v komorním počtu. Schůzku jsme strávili venku.
     Pro dlouhodobou hru jsme řešili zajetí – pomocí pilouna jsme se museli dostat z vězení. Řezali jsme zdatně a tak se nám podařilo uniknout.
     Protože o následujícím víkendu budou velikonoční svátky, pustili jsme se do výroby netradičně zpracovaného »Velikonočního vajíčka« . Výroba „provázků“ byla docela náročná, a dokončení, nalepením sady provázků na vejce, nebylo taky jen tak, zvláště když někteří šikovní si vyfouknuté vejce rozmáčkli.
     Jako u draní peří jsme si povídali a po náročném zdobení měli všichni před koncem svou ozdobu hotovou.
     Uklidili jsme a v klubovně si rozdali pozvánku na akce, které do konce dubna proběhnou. Poněkud jsme překročili čas, takže se za případné komplikace omlouváme.

   — 6. dubna bylo teplo, pravé jaro. Sešli jsme se však v komorním počtu. Schůzku jsme strávili venku.
     Dlouhodobá hra vás vtáhla do vzduchu – vyneseni orkánem jsme „letěli“ na padáku. S padákem na zádech jsme pluli vyznačený směrem a na závěr se ve spirálách snesli na loď.
     Potom jsme si zazávodili v jedné z disciplín letošní Kuličkiády »ku-UFO« . S pěti kuličkami na talíři jsme běželi terénní drahou a v cíli nám musela zůstat alespoň jedna kulička.
     Pokračovali jsme venku hrou »Zažeň míč« . Tenisáky jsme museli zahnat volejbalový balón za území soupeřů.
     Následoval »Triangl« . Obránce hájil trojnožku, když se ji někomu z útočníků podařilo sklátit, mohli si všichni ulovit kaštan, jen je nesměl o postavení trojnožky obránce chytit.
     Uklidili jsme a přesunuli se do klubovny. Tam jsme si rozdali Šušně za březen a vyhlásili vítěze – gratulujeme Káji. Před rozchodem jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu, a pak už kolem slepic domů…

   — 30. března bylo pod mrakem a před začátkem schůzky začalo jemně pršet. Schůzku jsme strávili v klubovně.
     V dlouhodobé hře jsme vpluli do moře Sveů (to jsou dnešní Švédové) – věnovali jsme se důležitosti kapes. Na tácu, pod tácem, byl připraven „obvyklý“ obsah kapes. Minutu si všichni prohlíželi, potom jsme zakryli a každý musel napsat vše, co si zapamatoval. Někteří mají paměť lepší, někteří, zvláště mladší kluci se nedokáží soustředit tak, aby dokázali napsat více věcí, které viděli.
     Potom jsme vytáhli šátky, a postupně jsme se střídali v roli »Ježibaby« pro některé byla role slepé babice docela náročná. Techniku lovu lupičů však zvládli všichni.
     Následovala samoorganizační část. Byl určen vedoucí (Viki), ostatní ji měli bez odmlouvání poslouchat. Cílem bylo »Získání hesla« . Odnášeli jste puky, prostranství bylo posypané křupkami, to aby byli neopatrní slyšet. Protože jsem měl zavázané oči, neřeknu, jestli plnili všichni předepsané pokyny. Občas jsem někoho trefil, občas zaslechl tiché chroupání. Po uplynutí času však měli poskládané z dvanácti písmen heslo. To bylo POCHODOVÝ ÚHEL .
     Po ne úplně krátkém pátrání co to heslo znamená, jsme dospěli k výsledku. Seba byl ten, kdo jako první a jediný vyslovit: AZIMUT .
     Rozdali jsme si buzoly a připomněli si, k čemu slouží a jak s nimi pracovat. Hlavní dogma „Na sever“, popisující to, kam ukazuje střelka, si snad zapamatují všichni. A také to, že kolečko s čísly je pomocník, který usnadňuje správným nastavením a použitím vydat se tím správným směrem. Na závěr jsme si zopakovali jak je to s mapou, a jaký je rozdíl proti GPS zařízením.
     Uklidili jsme, přesunuli se do klubovny, rozdali šusně za březen, a vahlásili vítěze – gratulujeme Káji. Před rozchodem jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 23. března bylo teplo, na teploměru bylo kolem dvaceti stupňů. Schůzku jsme začali venku a dokončili v klubovně.
     V dlouhodobé hře jsme začali putování – vyhnutím se dánským celníkům. Vždy ve dvojicích jsme projížděli oklikou. Čas byl důležitý.
     Stále venku jsme vzali do rukou »lacrossové pálky« a osvěžili si jejich ovládání. Nejprve jsme si přihrávali, a potom sehráli, tři proti třem, krátký zápas. Pak jsme vyrobili hřiště a zahráli si »hu-tu-tu-tu« . Před přesunutím do klubovny jsme posbírali vše ze zahrady a uklidili.
     V klubovně jsme si vyzkoušeli další sadu šifer. Na dnešek jsme luštili šifry se změnou - posunutá abeceda, obrácená morseovka a čísla místo písmen. I tentokrát se všem docela dařilo.
     Před závěrem jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu.

   — 16. března bylo po několika slunečných dnech pod mrakem, ale teplo a odpoledne už bez deště. Schůzku jsme opět začali venku a zakončili v klubovně.
     Nejprve jsme si vyslechli úvod do pokračování dlouhodobé hry – příprava lodi. Rozdělili jsme se na tři části a ty se potom snažily být nejlepší ze všech. Nejprve jsme hledali, u stromů na zahradě, správné tyče, abychom potom mohli »přenášet balast« (jak správně poznamenal Ríša, bývá betonový, ale v čase Vikingů vládlo dřevo, takže i náš balast byly dřevěné kostky) . Cílem bylo dopravit, každá skupina dvě kostky, balast k lodi. Menší byli lepší v hledání, starší v přenášení. Kája a Maťo poškodili, neb neuvažovali , balastem figuru na čele lodi H A N B A ! .
     Ještě venku jsme pak hráli »na vlka« a potom ještě chvíli »vracečku« . Pak jsme uklidili pomůcky a zamířili do klubovny.
     I dnes jsme pokračovali v šifrách. Tentokrát to byly šifry písmenné – musí se hledat řešení různým způsobem čtení, šnek, cik-cak, na přeskáčku… Tentokrát se docela dařilo všem, přece jenom to byly texty krátké pravda, že jména Halvar, Ida, Vike, mohli někoho svézt ze správné cesty luštění…
     Nakonec jsme uklidili stoly, sedli si kolem s přeskádanými rukami, a zahráli »klepanou« . Pak už rozloučili a vydali se k domovům.

   — 9. března se po mrazivém ránu docela oteplilo. Schůzku jsme začali venku a závěr jsme měli v klubovně.
     Už venku jsme si poslechli úvod do dalšího pokračování dlouhodobé hry – vlci ve Flaku. Byla připravena trasa pro »útěk na strom« (před tím vlkem) . Všichni postupně běželi, za jalovcem podrazili vlkovi nohy a pak pádili ke »šplhacímu stromu« na který museli vylézt a nahoře cinknout. Časy byly docela vyrovnané, jen výjimky bojovali s obavami při lezení.
     Zůstali jsme ještě venku, rozdělili se na dva týmy a zahráli si »kolečko a křížek« . Nakonec jsme uklidili pomůcky a vydali se do klubovny.
     Tady jsme pokračovali v šifrách. Na dnešní den jsme měli připravené zlomky – další tabulkovou šifru. Opět se ukázalo, že Kája je nejlepší, kompletní zprávu vyluštili ještě Tete, Veverka, Kája ml. a Viki.
     Potom jsme si rozdali šušně za měsíc únor, předali cenu za vítězství - gratulujeme Káji , rozdali si návratku na oddílový sraz a »nové číslo« oddílového časopisu.
     Před závěrem jsme si ještě zahráli několik kol »hry s mincí« . Pak už se čas naplnil a my se vydali k domovům.

— 2. března byly jarní prázdniny.

   — 23. února pokračovalo teplejší počasí, hlavně díky slunci. Schůzku jsme začali venku a závěr jsme měli v klubovně.
     Nejprve jsme si vyslechli úvod do dalšího pokračování dlouhodobé hry a pak se vydali ven. Tady byl připravený »prak a hadráky« (jako kameny). Každý se potom snažil vystřelit tak, aby „koule“ doputovala co nejdál.
     Ještě stále venku jsme si pak ve dvojicích »přihrávali hadráky« , po oboustranném chycení se dvojice o krok vzdálila – pořadí bylo podle toho, jak daleko se od sebe dostali.
     Pokračovali jsme ještě venku, zahráli jsme si »vrať se včas«
     Pak jsme se přesunuli do klubovny, a pokračovali jsme v šifrách. Pro dnešek byla připravena zpráva v tabulkové šifře velký-polský-klíč. Na tabulích byla nakreslena tabulka, to pro ty, kteří neměli oddílové krabičky. Nejlepší byli Kája, pak Paťa a třetí Matěj. Mladší se snažili, starší se v luštění „loudali“.
     Jako poslední jsme si zahráli »citrón« , řekli si, že příští týden během jarních prázdnin pro Ostravu schůzka nebude, rozdali Siháčky těm co minule nebyli a vydali se k domovům.

   — 16. února bylo, na únor teplo, teploměr ukazoval 12 °C. Schůzku jsme začali venku a zakončili v klubovně.
     Sešli jsme se opět jen v komorním počtu. Už při příchodu mohli všímavější spatřit dva kruhy z lan spojené dřevěným kůlem. Vikingové se po konci zimy vždy vydají na výpravy, aby získali potřebné zboží a přežili následující zimu. Před cestou však musí zjistit, kdo může na loď, a kdo by byl jen neužitečnou zátěží…
     Začali jsme »přetlačováním tyčí« , jako prvním úkolem do dlouhodobé hry. Venku jsme hráli ještě »Získej čepici!« a Vrať se zpět« , nečekali byste, jak těžké je se zavázaným očima vrátit se po deseti krocích a dvou otočkách zpět na místo startu.
     V klubovně jsme pokračovali v šifrách, tentokrát jsme sbírali kartičky, podle kterých musel ten, kdo ji vzal, říci správné pomocné slovo. Na závěr jsme si ještě zahráli »lodního démona«
     Na konci jsme rozdali opravený » plán akcí na 1. pololetí 2022 « a »nové číslo« oddílového časopisu. Rozdali jsme taky šušně za bodování v lednu.

   — 9. února bylo teplo, ale větrno. Schůzku jsme strávili v klubovně.
     Na stolech byly už připraveny pomůcky a my si vyslechli několik úvodních slov k nové dlouhodobé hře. Prvním krokem bude vymalování vikingských štítů. Na nástěnce bylo několik ukázek, jak by mohly vypadat, na stolech potom štětce a tuby s barvami.
     Zpočátku poněkud nejistý začátek nakonec nahradilo malování s plným nasazení. Někteří zjistili, že barva ve větší vrstvě pomalu zasychá nebo, že se na nezaschlou barvu nedá malovat jinou, aby se nesmíchaly…
     Když jsme měli namalováno, výtvory jsme vyfotili, uklidili a pustili se do dalšího.
     Nejprve jsme usazeni kolem stolu chytali Karla (ano, admirálova papouška) , chytal ten, kdo dokázal odpovědět. Jako je leden měsícem uzlů, je únor měsícem šifer. Tentokrát jsme se cvičili v morseovce. Podle poslechnutého ‚pomocného‘ slova, bylo třeba správně říci tečky a čárky.
     Další část jsme hráli »hlídače v muzeu« . Oproti minule, nebyl nejnáročnějším exponátem balík s nepevným dnem, ale pěkně těžký balík dřevěných briket. V roli hlídačů a lupičů se střídali všichni.
     Na konci jsme si rozdali » plán akcí na 1. pololetí 2022 « , pozvánku na turnaj ve hře » Heckmeck «.
     Během povídání o tom co bude, si všichni vybarvili svou postavičku vikinga Vika nebo jeho sestry Idy . Pak už jsme se sbalili a vydali se k domovům…

   — 2. února bylo docela teplo, teploměr ukazoval kolem osmi stupňů. Začali jsme v klubovně, ale část schůzky jsme strávili i venku
     Zpočátku jsme si v klubovně vyslechli úvod o tom, jak se pan Thackeray rozloučil se sourozenci a pak se nalodil a odplul na »Černé lodi« …
     Pak jsme si vysvětlili úkol a vydali se ven najít dvanáct oválků se slovy, které nám po správném umístění na připravenou podložku dají výsledek.
     Po návratu do klubovny měli téměř všichni měli dvanáct správných oválků a řešení správně poskládali. Psalo se v něm o rostlině s vysokou lodyhou, fialovými kvítky a jménem šalamounek.
     Potom si všichni měli zapsat osm otázek, na které měli následně správně odpovědět. Starší měli nezpochybnitelnou výhodu — Kája byla nerychlejší a Ríša ji za chvíli následoval.
     Potom jsme se pustili do posledního čtení. Číst měl ten, kdo seděl v křesle. Rozjívenost však rozbourala atmosféru, a tak závěr příšerných příběhů, kdy se ukázalo, že všechny se odehrávaly jen ve fantazii sourozenců, kteří, otrávení šalamounkem se mnoho let pohybovali mezi našim světem, a věčným odpočinkem, zanikl v pochichtávání, grimásách a prostosvicích…
     Potom jsme vyhlašovali. Pověděli jsme, jak se kdo ve hře umístil, první tři si mohli vybrat z připravených cen a všichni dostali připravený pamětní list.
     Před závěrem jsme si objasnili řešení z posledního Siháčku a rozdali si »nové číslo« oddílového časopisu a seznámili se s náznakem akcí připravovaných na první pololetí. Vyhlásili jsme i první v lednovém bodování — gratulujeme Káji .
     Vzhledem k situaci jsme však už nehráli žádnou další hru, trochu jsme uklidili, sbalili si věci (k pamětnímu listu a Siháčku, co zůstal na stole se nikdo nehlásil – jsem smutný :–( ) , rozloučili jsme se a vydali se k domovům.

   — 26. ledna bylo okolo šesti stupňů nad nulou, zahradu pokrýval poprašek 3 centimetrů sněhu. Tentokrát jsme strávili část schůzky venku.
     Hned na začátku jsme se přesunuli na zahradu a tam už bylo ve zbytcích sněhu vyšlapané bludiště. Protože jsme se sešli pouze v komorním počtu, původně plánovanou » Eskymáckou honičku «, nahradilo probíhání cestiček s posbírání pěti hadráků ze šesti připravených míst. Strategii, jak nejlépe proběhnout, však plánoval málokdo…
     Po návratu do klubovny jsme si vyslechli úvod dalšího z »Příšerných příběhů«. Dostali jsme kartičky s možnostmi zakončení a zasedli do kruhu v první hře na příběh. Milach poslal klíč a každý musel opakovat slova, každé kolo pak nějaké přibylo. (překvapilo mně, jak málo si někteří zapamatovali, už ve třetím kole nedokázali větu opakovat…)
     Jako další jsme hráli štafetu s kolíčky, a následovala další hra na příběh — kdo, s kým, co dělali, kde, proč — každý napsal na lístek vždy jedno slovo a předal ho dalšímu v pořadí. Vznikaly tak krkolomné historky.
     Následovalo čtení pokračování příběhu a vložení lístku s volbou do schránky. Potom jsme si zahráli ještě Symplegády a to už se čas naplnil.
     Z přítomných se nikdo na sobotní výpravu nepřihlásil, a tak, patrně z důvodů karantén, jak si jako optimista myslím, bude sobotní závěr dlouhodobé hry zrušen. Uklidili jsme a vydali se k domovům.

   — 19. ledna bylo několik stupňů nad nulou, na zahradě jen vlhká tráva. Schůzka proběhla v klubovně.
     Zprvu jsme četli úvod do dalšího z »Příšerných příběhů« a každý dostal kartičku rozhodnutí. Podstatou příběhu bylo vyprávění s lampou, takže přišly úkoly na ovládání sirek. Nejdříve na jednu sirku zapálit deset svíček. Potom jsme zkoušeli rozsvítit petrolejku. Úspěchy střídavé, časy rozdílné. :-)
     Po úpravě klubovny vzniklo »hřiště se sítí«. My se rozdělili na poloviny a ty potom proti sobě hrály chaos. (znáte to, míčky přes síť k soupeřům)
     Po další přestavbě jsme ‚oprášili‘ nadzemní důlek, a pouštěli na něj po šesti myšokuličkách. Někdo má ten cit a odhad a pak kulička skončila v důlku.
     Z přítomných se nikdo neodhodlal vylepšit svůj výkon Regatové šestce, a tak přišla další přestavba. Zahráli jsme si, však víte … slunce zapadá, vítr se utišuje a na lodi se objevuje Lodní démon…
     Přečetli jsme si ukončení příběhu a před závěrem jsme zkoušeli přečíst rébusy, které byly v Siháčku a nikdo se do nich nepustil, třeba už dokáží někteří příště nějaké přečíst.
     Před cestou k domovům jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu, a » návratku k oddílové výpravě « .

   — 12. ledna bylo několik stupňů pod nulou, na zahradě lehký sněhový poprašek. Schůzku jsme strávili v klubovně.
     Začali jsme úvodem do dalšího z »Příšerných příběhů«. Potom se každý snažil dostat nenápadně k hlídači kamene a vzít si jednu z uložených věcí. Všichni byli úspěšní. Potom jsme stříleli disky na papírové válečky, tady už úspěchy nebyly tak časté. Trefit váleček se podařilo jen občas.
     V dalším čase se Veverka proměnila v čarodějnici a ostatní se snažili nenápadně se přiblížit a ukrást ji šátek ze sukýnky.
     Následně jsme trochu upravili uspořádání stolů a rozděleni na dva týmy se snažili trefit krabičky sirek tak, aby opustily desku stolu. Nejprve jsme cvrnkali kameny domina a potom vypouštěli poskakující ping-pongové míčky.
     I když je Regata zatím odložena, pustili jsme se do vázání regatových šestek. Všichni přítomní kombinaci zvládli.
     Před závěrem jsme si připomněli hru s mincí (trochu mě překvapilo, že někteří neznali pravidla – to už jsme ji tak dlouho nehráli?) . Potom jsme uklidili a vydali se chladným večerem zpět k domovům…

   — 5. ledna byla první schůzka v novém roce. Pokračovaly netradičně vysoké teploty přelomu roku, bylo kolem deseti stupňů.
     Nejprve jsme se přivítali, chvíli poklábosili a přečetli si úvod příběhu s číslem dvanáct. Pak jsme, na netradičně „vylepšeném“ koberci, lovili šneky. Lovili jsme v několika kolech na různých místech paluby.
     Po přečtení pokračování příběhu a prostorové úpravě klubovny jsme si zahráli přebíhanou s přetahováním lana. Ukázalo se, že některé dvojice bylo tak časově sladěné, že končily vždy remízou.
     Potom jsme si oživili vzpomínku na »balónek«, přepinkávací hru, u které je důležité protažení a správný úder.
     Protože v lednu bývá tradičně uzlařská Regata, vyzkoušeli jsme si, jak zvládáme Regatovou šestku. Protože se čas posunul k závěru, odhlasovali jsme a dokončili čtení příběhu.
     Před závěrem jsme si rozdali »nové číslo« oddílového časopisu, vyhlásili vítěze bodování v prosinci – gratulujeme Káji a předali ocenění za bodování v minulém pololetí. Minulé pololetí skočilo takto: