Tábor 2002 13. 7. – 28. 7.

Tento rok nám počasí nebývale přálo, takže po dvou letech, kdy z programu nezůstal kámen na kameni se konečně podařilo uskutečnit většinu z toho, co jsme si naplánovali.


Jižní Afrika bývala zemí zaslíbenou, ve velkých stádech se zde proháněla zvěř a  místa bylo pro všechny dost. Žili zde dvě skupiny obyvatel. Khoikhoiové – pastevci, kteří si stavěli dočasná obydlí na úrodných pastvinách a když dobytek spásl co se dalo, přestěhovali se dále. Potom tu byli Sanové – sběrači a lovci. Ti žádné trvalé obydlí neměli. Žili v nevelkých skupinách přespávali pod skalními převisy, v jeskyních nebo si stavěli z křoví dočasné přístřešky.
Jednou za rok se scházeli na tradičních místech aby předali zkušenosti a vyprávěli co kdo za rok zažil.


Slunce už pomalu mizelo za obzorem, když se všechny rody usadily kolem kruhu. Byli tu zástupci všech největších rodů – Termiti, Ropuchy, Hyeny a Sarančata. Šamanové seděli společně a už delší dobu rozmlouvali. Teď když zde byli konečně všichni, povstal šaman Nguna. Shromáždění rázem ztichlo. Šaman Nguna promluvil:

„Už při posledních shromážděních mnozí mluvili o tom, že od jihu přicházejí podivní lidé, kteří mají spoustu zajímavých věcí a jsou bílí jako květy vodního keře.“, šaman Nguna se obrátil k šamanům jednotlivých rodů a pokračoval, „jaké zprávy přinášíte na nynější shromáždění vy ochránci našich rodů, co nového jste se dověděli.“

Jako první promluvila šamanka Sarančat, vyhublá vrásčitá stařena: „To, že se oblékají velmi podivně nikomu nepřekáží, ale pastviny kde se usídlí nikdy neopouštějí jak bylo a je zvykem.“

„Zprávy o nových příchozích jsou stále častější,“ pokračoval šaman Termitů, „Doslechl jsem se o holích z nichž šlehá oheň a smrt.“

„A co je nejhorší, ubývá zvěře. I když mají bílí osadníci velká stáda, loví i jinou zvěř,“ ozval se pak šaman Ropuch, s ohledem na ostatní nezvykle zakulacený.

Nakonec si vzal řeč šaman Hyen: „Často ale stáhnou jenom kůži a zbytek nechají na místě. I to nejlepší maso!“

Chvíli bylo ticho a potom promluvil opět šaman Nguna: „Není tomu tak dávno, co jsem ve snu rozmlouval s Mantisem. Mluvil o úrodné zemi na Dračími horami. Odtamtud prý před mnohými lety přišli naši předkové.“

Mezi shromážděnými se ozvaly hlasy: „Ano o tom mi vyprávěl stařešina našeho rodu, to jsem byl ještě malý chlapec.“

„Já jsem o tom slyšel vyprávět ženy u ohně, myslel jsem, že to je pohádka pro děti.“


„Musíme se tedy rozhodnout,“ pokračoval Nguna, „můžeme zůstat zde, ale bílí lidé nikdy neopouští zemi na kterou vkročili a je jich stále víc. Nebo se můžeme vydat na cestu, bude to cesta dlouhá a těžká. Mantisovi však můžeme důvěřovat, jistě nás ochrání.“

Opět panovalo chvíli ticho. Potom se pomalu začaly ozývat hlasy:

„Ano, půjdeme.“

„Vydáme se na cestu.“

„Ano, cesta.“

„Cesta…“




vpřed