Tábor 2004 17. 7. – 1. 8.

Když jsme se letos rozhodovali, jaké bude letos téma celotáborové hry, padl mezi jinými i návrh – „budeme mravenci“.
Po počátečním váhání, jsme se rozhodli, že to zkusíme a tak se stalo, že…

V našem mraveništi, od dob co pamatuji, běželo vše jako na drátkách. Každý věděl, jaké jsou jeho úkoly, všichni napínali síly při získávání potravy i obraně. Nic nenasvědčovalo tomu, co se jednoho dne stalo.

Každý v mém okolí byl, podle toho co jsem mohl zjistit, stejně překvapený tím, jak se věci vyvinuly. Nevím jak to vyjádřit slovy. Zkusím tedy popsat ten osudný den.

Hned po snídani, jsem se vydal na naše pastviště, abych se věnoval sbírání sladkých výměšků mšic. Musím říct, že náš chov je proslulý v širokém okolí a já jsem na to byl náležitě hrdý.

Když jsem už poněkolikáté procházel kolem zásobáren, zastavil mě jeden z vojáků a poslal mě na shromaždiště, kde se odehrávají pravidelně oslavy. Velmi mě to překvapilo, protože o nějaké oslavě nepadlo v předchozích dnech ani slovo. Ještě větší překvapení mě však čekalo na místě. Bylo tu už mnoho z mých přátel, kteří pracovali na stejném úseku jako já, a pak mnoho dalších.

Potom si vzal slovo jeden z mohutných vojáků, který patřil určitě mezi elitu. Řekl nám, proč jsme se tu shromáždili. Mraveniště má už příliš mnoho obyvatel a my jsme byli vybráni mezi ty, kteří musí mraveniště opustit. Nevěřil jsem vlastním uším, vše co jsem dosud budoval má být ztraceno?