Byla tu a už tu není             11. - 12. 10. 2014      

sobota
     Ráno byla Ostrava zalita mlhou a slunce v nedohlednu. Před devátou jsme se začali scházet a v domluvených devět jsme byli téměř všichni.
     Nejdřív jsme si pověděli, co nás vlastně čeká, udělali jsme si úvodní fotku a začali s přípravami.      První položkou v pracovním postupu se stalo odstranění stromu, který za deset let vyrostl z větévky do pěkného macka. Začal se tlačit na buňku, takže nezbylo než se s ním rozloučit.
     Začali jsme klasickou pilou s malými větvemi a potom přišla na řadu motorovka. Zatímco strom ubýval, začali jsme s kartáčováním kovové konstrukce, abychom ji mohli natřít barvou na železo. Když už jsme měli větší část hotovou, přišlo na řadu konečně natírání. Nejprve kovové části a potom, když jsme zase měli všechno, kromě okrajových plechů na střeše, jsme se pustili i do stěn v maskáčovém vzoru. Protože jsme nemohli natírat všichni současně, zbývající osádka zpracovávala dřevo z pokáceného stromu.
     V práci jsme se střídali, nejoblíbenější byla práce na střeše, pak natírání, potom kartáčování a řezání a uklízení dřeva. Tu a tam si někdo skočil na svačinu, nebo pro něco k pití.
     Čas plynul a my pracovali. Problém nastal ve chvíli, kdy se zpod buňky začali vynořovat malí ježci, protože potom si někteří chtěli spíše hrát s nimi, než přiložit ruku k dílu. Nakonec jsme je museli odnést trochu stranou.
     Slunce začalo pomalu klesat k obzoru a pak jsme slyšeli: „A kdy bude ta polévka?“ No jo, polévka a pustili jsme se do přípravy, někteří se pustili do základního úklidu, jiní ještě dokončovali nátěr.
     Přeskupili jsme klubovnu do uspořádání jídelna, a začali se servírováním. Nechci se chlubit, ale ta polévka se opravdu povedla. Ještě, že někteří nedojedli a zbylo i na mě. ;-)
     Protože víme jak to chodí, začali jsme, ještě před opékačkou, chystat klubovnu pro spaní. Větší kluci vyhráli přespání ve stanu, ostatní si chystali karimatky v klubovně.
     Když jsme měli hotovo, přesunuli jsme se k ohništi a začaly pokusy se zapalováním. Vystřídali se všichni, ale protože i chrastí bylo suché, zapálil oheň nakonec Oko. Začali jsme opékat, střídali jsme se, protože vidlic máme jenom pět, a Michael hrábl do strun a povedlo se mu ze sklerotické hlavy postupně vydolovat písničky, které hrajeme na táborech.
     Když už byli všichni po jídle, začali jsme s vypravováním historek, protože k ohni patří kromě opékání i historky. A tak jsme slyšeli o setkání se stádečkem Muflonů, o pádu z mostu do řeky, protože nebyly přibité desky, o šplhání se do kamenité stráně, o průzkumech podzemí Starobělské školy, o prdícím víkendu, o scéně s kluky s kolíky v rukách a mnoho dalších.
     Postupně se menší odcházeli ukládat ke spánku a před desátou jsme šli i my zbývající. Umyli jsme se a zalezli do spacáků. Chvíli byl ruch, pak jsme si vyslechli litanii o tom – co mám dělat, když jsi mi vzal ten mobil, ale i bez mobilu nakonec hlasy utichly a všichni spali zaléváni světlem měsíce proudícím přes okna.
neděle
     Vstávali jsme nečekaně lehce a nečekaně brzy. Nejdříve se zvedl Milach, aby dal vařit čaj a bílou kávu na snídani. K jeho překvapení se vzápětí začali zvadat i další, to bylo půl sedmé.
     Nakonec jsme vstávali v sedm a vyšli ven na rozcvičku. Potom přišla snídaně. Díky bohaté nadílce jsme zkoušeli různé druhy a zapíjeli to bílou kávou. Při takovém hodování vždy vytane na mysli Matyáš Bernard Braun a jeho sochy lidských neřestí, v tomto případě – obžerství.
     Následovala příprava – svačina, pití, krabičky, rozdělení na čtyři týmy. Každý tým dostal podložku s popisem cíle a cesty k němu, kde bylo popsáno, jak na jednotlivých stanovištích vypočítat další souřadnice a samozřejmě GPS přístroj. Vyrazili jsme něco před půl deváté, takže o půl hodiny dříve, než jsme původně plánovali. Ráno bylo stále mlhavé, stejně jako včera.
     Týmy putovaly v podstatě samostatně, jen na určených stanovištích jsme se vždy potkali. Cesta byla nenáročná, výpočty na stanovištích snadné, takže je zvládli všichni. Na předposledním stanovišti jsme potkali geokolegy, kteří nám darovali GEO bločky :-)
     K cíli jsme dorazili postupně, každý tým si mohl vychutnat výborný nápad, s jakým je keška »Václav« provedena a vyzkoušet si její „odlov“. Když jsme otiskli svá razítka nebo napsali podpisy, udělali jsme si skupinovou fotku – stativ jsme nenesli zbytečně.
     Protože čas jsme měli výborný, zvolili jsme při návratu ještě nalezení další kešky s romantickým názvem „Čarodějka Irina“.
     Zpáteční cestu jsme šli společně. Cestou, necestou, chvílemi přímo „po čáře“, jak se ve volném terénu dá podle GPSky putovat. Prošli jsme přes odbočku ze závěrečné hry »Tajemství Handštejna«, kolem domku včelařského spolku (chvíli jsme se prodírali houštinou netýkavek, která od naší tehdejší cesty stezku obrostla), kolem plotu skladu trhavin a pak zkratkou ke studánce. To už byl jenom kousek k »Čarodějce Irině«. Minuli jsme budku s číslem 99 a za chvíli nám přístroje zapípaly. Znovu jsme si museli připomenout pravidlo – nic nerozebírat, nepáčit a nelámat. Zájemci zanechali svou stopu a hurá ke klubovně.
     O půl dvanácté jsme odemykali dveře klubovny. Začali jsme s dokončením uklízení, každý se snažil sbalit vše, aby na nic nezapomněl (no nepovedlo se docela), Tom umyl hrnky, skleničky a talířky, a posmívající se Jáša dostal za odměnu vysavač.
     A to byl konec našeho pěkného víkendu. Počasí nám přálo a povedlo se vše, co jsme měli v plánu.
 
            záznam trasy z GPS – dva týmy, každý šel trochu jinak