výšlap co (ne)byl         28. 3. 2026      

sobota
    Plánování nebylo úplně jednoduché, jednalo se o docela náročnou dopravní akci. Tramvají na vlak a pak autobusem k lanovce. Specialitou bylo, právě to že jsme se měli na počátku vyvézt lanovkou do výšky 880 m.n.m. A potom pokračovat krátkým stoupáním na vrchol a pak už jen klesat, a klesat až k nádraží.
    Když jsem na nádraží nikoho nepotkal, říkal jsem si, že třeba po cestě někdo přistoupí, ale bohužel jsem se žádného spolušlapajícího nedočkal.
    Všechny přestupy proběhly bez potíží. V Třinci jsem si prohlédl nové vlakové nádraží, a zajímavě zastřešené autobusové stanoviště. Ke spodní stanici lanovky jsem došel v 9:15, a bylo to na poslední chvíli (i když pokud by začínali 9:10, jak je psáno, cesta trvající 10 minut napovídá, že i kdyby jel jen jeden člověk, měli by končit nejdříve 9:20). Pravda, počítal jsem i s tím, že s ohledem na počasí by nemuseli jezdit vůbec.
    Na lanovce jsem se kdysi už jednou vezl, a v zasněžené krajině i s ohledem na délku jízdy to je pěkný zážitek, a stále je na co koukat.
    V horní stanici jsem potkal tři předchozí cestující, měli lyže nebo snowboardy a tak jim asi trvalo, než se připravili na přesun k chatě. Ze stanice jsem tak vyšel první a začal stoupat. Meteorologové opravdu nelhali, když říkali, že napadlo 30 cm nového sněhu. Jelikož jsem vyrazil tak, abych nezdržoval, nevytáhl jsem si hůlky, a byla to chyba. 600 metrů k chatě jsem šel 24 minut, a tep jsem měl chvílemi 140.
    O to větší potěšení je usednou na chvíli v chatě. Mají výborné tvarohové koláče. Jak jsem tak chvíli seděl, říkal jsem si, jak dál. Nakonec jsem se rozhodl, že oželím vrchol a půjdu traverzem po zelené. Vyšel jsem před chatu a s ohledem na mlhu a sníh jsem chvíli pátral, kam se mám vlastně vydat. Naštěstí se objevili další nadšenci a společnými silami jsme se zorientovali, oni šli na vrchol, já „zkratkou“ po zelené.
    Cesta mi chvílemi připadala, jako by po ni ještě nikdo nešel, maximálně, že ji proběhl nějaký pes. Zasněžené větve nad „stopu“ by člověk, kdyby udělal tu stopu, jistě otřepal.
    Dral jsem se stále dále, a užíval si atmosféru. Postupně jsem potkával dvojice, jednotlivce se psy, nebo samotáře, a vždycky mě napadalo, kdybyste věděli, co vás ještě čeká…
    Než jsem klesnul na Gutské sedlo, byl sníh stále sypký, takže teploty bylo kolem nuly. Níže už byl sníh docela vlhký a viditelně sesedal. No, a když jsem došel do obce Guty, tak tam už sníh zmizel docela.
    Kopce jsem už opustil a zbývalo posledních 7 km po cestách až k nádraží ve Stříteži. Bohužel opět mě postihl můj obvyklý problém, při trase přesahující 12 km, a ti je ztráta funkčnosti svalů. Což mělo mimo jiné na následek to, že plánovaný spoj jsem viděl projíždět kolem, ale já v něm neseděl. No nic. V nádražní budce jsem si poseděl bez pěti minut hodinu, alespoň jsem spořádal všechno jídlo a vypil všechen čaj.             záznam a profil trasy