Stalo se to už velmi dávno, Baruma mezi tím již mnohokráte přešel po naší zemi a sobové mnohokrát táhli svými cestami tam a zpět. Tehdy začala zima velmi mírně, Ajsdal zadržoval svůj dech a sněhu přibývalo pozvolna.
     Jednoho dne se však rychle zatáhla obloha a začala bouře. Dnes už nikdo neví jak dlouho tehdy bez přestání běsnila, někteří říkali týdny, jiní měsíce, jisté je, že ze stanů tehdy nevycházel nikdo bez dobrého důvodu. Lov byl ten rok dobrý, tak i zásob byl dostatek.
     Jen Skjeldal byl z těch, co se vydával ven, jak sám říkal, „porvat s démony“, musel mít nějaké silné kouzlo, protože se vždy ve zdraví vrátil. Jednou se však vrátil velmi rozezlený. Říkal, že u dlouhého valu zahlédl světla ohně, že musíme hned sebrat lovce a vydat se tam, abychom vetřelce poučili, že toto je a vždy byla země Uramů.
     Trvalo to nějakou dobu, než ostatní přesvědčil, aby se do bouře vydali. Než se připravili na cestu a třeba i boj, bouře znenadání ustala. U valu skutečně našli cizince. Byli velmi zubožení, špatně oblečení a neměli žádné zbraně. Těm co dokázali mluvit nebylo rozumět, mluvili neznámou řečí. Nejčastější slovo bylo »Hula«, začali jim tedy říkat Hulané. Přežilo jich jen velmi málo a o své minulosti nechtěli mluvit, jen stále ukazovali malé destičky pokryté tajemnými znaky a říkali, že jen díky svým bohům přežili, jejich jména však nesmí vyslovit.