S I H A S A P A - malá Sihasapa

	malá SIHASAPA – Co hrajeme
máme za sebou: \| Hula-Hula \| \| Černý les \| \| Invaze \| \| Mysterion \| \| Tajemství… \| \| Objevitelé \| \| Centrum \| \| Bratrstvo… \| \| Inzerát… \| \| Lovci kož… \| \| Malý princ \|		Začíná se v jedné knihovně Za dlouhých zimních večerů, kdy už se brzy stmívalo a v šeru poletovaly sněhové vločky, se ve starém domě na náměstí v Křivovrbčanech rozsvěcela veliká okna. Ve žlutém světle za těmi okny bylo vidět samé dlouhé police, šplhající jako podivné žebříky až někam ke stropu. Stály na nich knihy: tlusté i tenké, velké i malé, všechny očíslované a pěkně seřazené do dlouhých řad. A mohli jste tam zahlédnout i různé lidi, jak pomalu chodí kolem, čtou si názvy na hřbetech, občas některou z knih vyndají a zalistují v ní… Onoho večera stál pod tím velkým oknem malý chlapec. Jmenoval se Jan Kolesný, jenže tak mu nikdo neříkal. Volali na něj Kulíšku; snad proto, že byl takový trochu kulaťoučký, nebo proto, že i v létě nejraději chodil v zeleném kulichu, o kterém tvrdil, že je to součást stopařského maskování. Kulíšek si stáhl kulicha víc přes uši, podupával, aby se zahřál, ale z místa se nehnul, jenom pořád koukal do toho okna. „Co tu stojíš?“ zeptala se ho Pavla, velká holka z páté třídy. „Jen tak,“ řekl Jenda. „Ty se bojíš dovnitř, viď?“ „Pch! Já se ničeho nebojím! Já si jdu přečíst nějakou knížku!“ prohlásil Kulíšek a zamračil se, aby si snadnemyslela, že si z něj bude dělat legraci. „A umíš číst?“ ptala se Pavla nedůvěřivě. „Samozřejmě! Chodím přece do školy!“ Jenže nepřiznal, že teprve od září a že ještě neprobrali ani celou abecedu. Pavla mu uvěřila a řekla: „Tak pojď se mnou. Já to tam znám, chodím tam každou středu.“ Vůbec ji nenapadlo, co se může stát. Ani knihovnici, starou paní učitelku Houštkovou, nic nenapadlo. Ukázala Jendovi oddělení pro nejmenší čtenáře a nabídla mu tam všelijaké obrázkové knížky a jednoduchá říkadla s velkými písmeny. Pavla se mezitím začetla do tlusté knihy o chovu koní. Koně ji moc zajímali. Lehla si s koňskou knihou na koberec mezi policemi a zadívala se na obrázek krásného bělouše. To byl její starý známý. Stačilo, když na něj chvilku upírala oči – a namalovaný kůň začal ožívat. Tak ji to zaujalo, že na malého Jendu Kulíška dočista zapomněla… Jenže netrvalo dlouho a do knihovny vešla Jendova maminka. „Není tu ten náš uličník?“ „Ale je,“ usmála se paní knihovnice Houštková, „tamhle si zrovna vybírá…“ Nedomluvila a překvapením zapomněla zavřít ústa. Kulíšek zmizel! Nebyl v žádné uličce mezi policemi, nebyl ani v koutě u kamen, ani ve skladišti starých knih – a odejít také nemohl; paní knihovnice měla svůj stolek hned vedle dveří. Pouze Pavla si všimla, že pod policí pro větší děti leží na zemi nějaké knihy, přímo hromada knih, vrší se tam jedna přes druhou a všechny jsou otevřené. A hned ji napadlo, že Jenda chtěl všechno přečíst, ale protože ještě pořádně číst neumí, tak se v těch složitých příbězích ztratil a dočista zabloudil a zaručeně nenajde cestu zpátky. Písmenka byla na stránkách dokonale zpřeházená a zašmodrchaná. Jak se teď za ním dostat? Pavla přemýšlela, přemýšlela… No jistě, Jendovi chybí Abeceda! Ne nějaká obyčejná, jakou najdeme v každém slabikáři, ale kouzelná. Vypadá na první pohled úplně stejně, ale její tajemná písmena mají velikou moc. Je v nich totiž zakleta podoba všech možných i nemožných věcí. A protože Pavla už přečetla hodně pořádně tlustých knih, věděla, jak písmenka probouzet. Věděla, že začínat se má od začátku, a tak si z řádek knihy vybrala na dlaň písmena A-B-C-D. Každé z nich je jiné a každé k něčemu dobré. A je stříška, B má dvě bříška, C něco otvírá, D všechno zavírá… Pro začátek je nejdůležitější A, protože je první. Je to vchod, vypadá trochu jako dveře. Nebo spíš staré zámecké okno. Proč by se nemohlo vlézt do pohádky oknem? Pavla strčila trojici písmen do kapsy, prolezla skrz A – a než si paní knihovnice s Jendovou maminkou stačily něčeho všimnout, byla úplně jinde… Pavla stála na křižovatce tří cest v hustém lese. Jedna z cest byla uježděná od vozů a kolejemi tekly stříbrné stružky vody, druhá, travnatá, mizela v šípkovém houští jako v nějakém tunelu, třetí byla samý špičatý kámen a vymletá díra. Kudy se dát?
Copyright © 2003 Michael poslední změna: 2.3.2012